Dobrý den,
před pár lety jsem měla období, kdy jsem měla silné deprese, několik pokusů o sebevraždu a pobytů na psychiatrii. V posledních pěti letech byl můj stav lepší. Dá se říct, že téměř bezproblémový.
V tomto období se mi narodil syn. První dva roky jeho života byly vynikající, myslím si, že jeho narození změnilo můj pohled na svět. Jenže mám posledních pár týdnů pocit, že něco není dobře. Opět nemám náladu na nic, přemýšlím neustále nad tím, jaké by to bylo nebýt. A v ruku v ruce s tím jde i moje snížená schopnost věnovat se naplno synovi. Vnímám, že se mu méně věnuji, protože na to nemám energii. Někdy jsem na něj neurvalá a pak mě to mrzí.
Nechci se vracet k práškům, dokonce ani nechci opět chodit za psychiatrem. Sotva jsem se od toho odpoutala a žila běžný život, ale asi vím, že bych měla. Jenže rodina je proti všemu. Člověk, co navštěvuje psychiatra, je pro ně blázen a magor. Stačilo těch několik let, kdy mi to neustále vyčítali.
Navíc je tady syn a já mám hrozný pocit, že se o něj nedokážu postarat. Že nenajdu sílu. Otec dítěte se nezajímá a já cítím, že jsem jediná, kdo se musí postarat, a když selžu, tak mi to rodina opět vyčte. Nechci od něj „odcházet“ a zároveň se hrozně bojím, že to nezvládnu. Vím, že kdybych neměla syna, jsem na tom ještě hůře. To, že ho mám, mě nutí alespoň k základním věcem.
Je pro mě řešením zvládnout to sama bez výčitek, nebo navštívit odborníka a vystavit se výsměchu a výčitkám rodiny?
Erika
Názor odborníka
Dobrý den, vážená paní Eriko,
oceňuji vaši odvahu s tímto problémem vyjít na světlo a odhodlání nenechat stav rozvíjet.
Zcela vážně vás prosím, abyste se vykašlala na předsudky rodiny – koneckonců do vaší léčby nikomu nic není – a došla na psychiatrii a svůj stav tam alespoň zkonzultovala, i když za sebe bych i při nedostatku dalších informací doporučila psychofarmaka, antidepresiva.
Mám pro to více důvodů: Prvním důvodem je vaše osobní historie, píšete, že máte v anamnéze, a to poměrně nedávno, před 5 lety, depresivní poruchu a opakované sebevražedné pokusy. I když se zdá, že sebevraždu aktuálně nemáte v plánu, „jen“ uvažujete, jaké by bylo nebýt, jde o první fázi sebevražedného vývoje, stav se může dále zhoršovat. Je časté, že pokud už někdo sebevražedný pokus páchá, při další depresivní epizodě se sebevražda jeví jako dobré řešení mnohem dříve, proto vás považuji za ohroženou sebevražedným jednáním.
Asi si pamatujete, že než léky zaberou, trvá to 2–3 týdny. Pokud byste stav nechala nyní ještě další týdny zhoršovat, musela byste na nástup působení léčiv čekat už na psychiatrickém lůžkovém oddělení. Mým cílem by bylo udržet vás v domácím prostředí s dítětem, právě proto, abyste se o synka mohla starat, a vyhnout se hospitalizaci, proto bych nasazovala v tomto případě léky ihned.
Druhým důvodem je to, že podle WHO stačí k diagnóze deprese přetrvávající špatná nálada v trvání dva týdny a u vás se stav postupně rozvíjí již delší dobu, píšete týdny. Takže váš stav považuji ne za nastupující, ale za již rozvinutou depresivní epizodu.
Třetím důvodem pro psychofarmaka je to, že je pro dítě a jeho psychický vývoj lepší zaléčená matka, která svůj stav řeší, než matka depresivní, která těžko ovládá impulzivitu, nebo matka mrtvá.
Uvedené důvody samozřejmě můžete použít i jako zdůvodnění pro vaše příbuzné, ale na druhou stranu nepovažuji za nutné, abyste je o svém léčení informovala, je to jen a jen vaše věc. Jak píšete, sama cítíte, že i když se vám nechce, na psychiatrii byste jít měla a v tom vás chci podpořit.
Držím vám palce,
Alena Večeřová Procházková
