Dobrý den,
mám tři roky přítele, jsme oba rozvedení, kvůli střídavé péči o děti bydlíme každý v jiném městě a nechceme na tom zatím nic měnit. Přítel prošel bouřlivým rozvodem, nějakou dobu s ním bývalá žena vůbec nekomunikovala. Ovšem po vyprchání emocí na sobě začala pracovat, studovat a dle přítelových slov se hodně změnila. Je sebevědomější, dokáže se rozhodovat, věci organizovat, což bylo v době manželství nemyslitelné. Nikoho od rozvodu nemá.
Mezi mnou a přítelem už vyprchala první zamilovanost a máme vztah trochu divoký, jsme oba tvrdé palice a já začínám vnímat, že přítele to za bývalou ženou víc a víc táhne. Mluvili jsme o tom a tvrdí, že mě velmi miluje. Ji nechce a kdybychom spolu nebyli, o návratu k ní by uvažoval pouze jako o návratu k dětem. To, co řekl, byl pro mě doslova šok! Jednak fakt, že by vůbec uvažoval o návratu, a jednak, že by svůj návrat k ženě schovával za děti.
Od té doby mám strašné sny, jak se rozcházíme, a také tato skutečnost hodně ovlivnila můj vztah k příteli. Zkrátka, nahlodaná důvěra a strach, že se postupně budeme víc a víc vzdalovat jednak díky mým obavám a jednak jeho potřebě být víc a víc nablízku bývalé ženě. Uvažuji o rozchodu. Je mi téměř 40 let a nechci vztah, ve kterém se cítím nejistě, bez budoucnosti, ale kromě svého strachu a jeho občasné potřebě být s rodinou i mimo „jeho“ týden vlastně nemám důvod. Přítel je pozorný, dělá pro mě (nás) maximum a já nevím jak dál.
Děkuji za radu.
Jana
Názor odborníka
Dobrý den,
za ústřední bod vašeho sdělení považuji větu „uvažuji o rozchodu“ a vaše obavy. Jestli jsem to dobře pochopil, uvažujete o rozchodu také proto, že nemáte jistotu ve vztahu a tím do něj vstupují obavy.
Uvažování a rozmýšlení je důležitou fází procesu rozhodování, hledání rovnováhy, způsobu, jak naplňovat své potřeby. Tento proces přináší většinou spoustu otázek, ne‑příjemných pocitů, myšlenek. Toto vše se v člověku „mele“ a je třeba myšlenky a pocity třídit, rozumět jim, sledovat, které mě kam vedou, co přinášejí, od čeho odvádějí. Nejjednoznačnější rada je tento proces pozorovat, uvědomovat si ho, snažit se porozumět, nepřerušovat ho a nevytěsňovat. Na konci procesu by mohlo být nějaké rozhodnutí, které je založené na určitém vnitřním smíření a nikoliv jen na strachu – ze strachu lze ve vztahu zůstávat stejně jako ze vztahu odcházet. Velmi se mi líbí jeden koncept z indiánské tradice. Dal by se nazvat „podmínky smíření“. Jsou 4:
1) na jednání se musí dostavit všechny subjekty, kterých se věc týká.
2) strany jsou povinny si sdělovat pravdivé a úplné výroky.
3) strany si navzájem naslouchají.
4) strany jsou nezávislé na výsledku jednání.
Tento koncept lze chápat jak ve vztahovém modelu, tak i intrapsychicky při konfliktu různých „částí“ jednotlice. Z určitého pohledu se dá říci, že jde o to očistit rozhodování od strachu. Neznamená to strach odstranit, ale ani ho nechat, aby byl tím hlavním faktorem, který činí rozhodnutí. V procesu zvažování se strach může stát jednou ze stran, které se naslouchá. Kdybych s vámi mohl mluvit, asi bych vám nabídl téma strachu více prozkoumat.
Dovedu si představit, že sdělení přítele o případném návratu lze i přes formulaci „kdybych nebyl s tebou“ vnímat jako opatrné naznačení, že tahle možnost zde je, ale na druhou stranu, jak by vám měl přítel ukázat a dokázat, že chce být s vámi? Slovy vám to řekl, říká chováním něco odlišného? Není možné i to, že přítel byl upřímný a nezamlčoval vám to, co cítí? V konceptu „podmínek smíření“ je to nutná podmínka pro dosažení smíření.
Podle mého názoru a zkušeností ve vztahu nemáme nikdy jistotu. Jediná jistota je nejistota, vše se mění a může měnit, vše můžeme ztratit. Pokusy si nějak „zajistit“ vztah, city druhého, moc nefungují a jak správně poznamenáváte, někdy obavy o rozpad vztahu skutečně vztah rozbíjí. Ten, kdo se bojí moc, vztah svými obavami úplně zamoří a druhá strana to už nemůže vydržet. Vztah by měl poskytovat prostor pro sdílení obav, ale zároveň by podle mě měl každý o vztah pečovat tak, že ho chrání před úplným zaplavením těžkými emocemi. Partnerský vztah je taková emoční společnost s ručením omezeným, něco unese a něco už ne. Větší kapacitu na unesení obav má snad terapie, terapeut, v dětství by to měli být rodiče.
Část schopnosti být ve vztahu souvisí se schopností unést nejistotu (tzn. možnou ztrátu). Je samozřejmě i druhý pól, kdy je nejistota příliš zřejmá, ale člověk zůstává stát a je pasivní, protože má strach do té nejistoty rýpnout, prozkoumat ji, ptát se, sdělovat své potřeby, měnit věci. To je jiný druh strachu. Zjistit jaké druhy strachu se mě týkají, je možná jedním z kroků v zacházení s nejistotou ve vztahu (a v sobě).
Píšete, že oba jste rozvedeni – možná nějaké obavy také souvisí s tím vaším rozvodovým příběhem a vaším předchozím manželem. Kdyby váš přítel byl i jakési zrcadlo (vnější svět podle některých psychologických teorií vždy nějak zobrazuje, přehrává svět vnitřní), jaké pocity ve vás vyvolává představa na předchozí vztah, jak moc to rozeznívá otázky vašeho návratu? Chtěla jste se někdy vrátit vy? Nebo naopak jste se chtěla úplně oddělit a minulost byla spíše potlačena než zpracována? Jsou to jen hypotézy, z pár řádek samozřejmě nesložím přesný obraz.
Další věcí, která může zvyšovat nejistotu, jsou nedorozumění – možná se mýlím, ale přijde mi, že k jednomu mohlo dojít v situaci, kdy vám přítel řekl o fantazijním návratu do původní rodiny kvůli dětem a vy jste to vnímala jako „návrat k ženě“, při kterém si bere děti jako určitou záminku. Možná k tomu zkreslení opět přispěl strach. Podle mě váš přítel opravdu mohl a může mít silnou potřebu být s dětmi víc, naplno. Znám několik rodičů, kteří skutečně trpí tím, že nejsou s dětmi stále a byli by ochotni v podstatě i „vytrpět“ bývalého partnera, jen aby mohli být s dětmi. Myslím, že tato touha je pochopitelná a u někoho bývá silnější než touha po partnerovi. Možná, že přítel k vám byl v tomhle velmi upřímný.
Využívejte celý web.
PředplatnéUvědomuju si, že jsem teď více psal k variantě (zjednodušeně řečeno) „nebudu‑li mít jistotu, odejdu“ s úmyslem nabídnout jiný pohled na potřebu jistoty. Je ale docela možné, že vaše pocity vám naznačují jinou skutečnost – že opravdu ve vztahu nejste naplněná a že spíš máte obavy ze vztahu odejít. Bohužel to z několika řádek nejde úplně trefit. Uvažujte proto dále – vědomě a s porozuměním, s nasloucháním vnějším i vnitřním podnětům a také strachu, který můžete vyslechnout a neposlechnout.
Přeju vám, aby tento rozhodovací proces dopadl k vašemu prospěchu a na konci bylo méně strachu a více spokojenosti a porozumění.
Pomohl vám článek?
