Dobrý den,
zajímalo by mě, jestli to, co momentálně prožívám, je normální, nebo jestli už to je sociální fobie, popřípadě jestli mám vyhledat pomoc odborníka. Nerada bych přišla k lékaři a zjistila, že to prostě patří k dospívání.
Je mi 19 let. Vždy jsem byla introvertní. Ale letos v létě se něco změnilo. Před prázdninami jsem měla několik přátel. Během prázdnin jsem s nimi bezdůvodně odmítala komunikovat. Tak to pokračuje i během školního roku. Bavím se jenom s holkou, se kterou sedím v lavici.
Při zkoušení jsem nervózní, zadrhávám se, hraju si s prsty, tahám si za rukávy a rudnu. Připadá mi, že se neustále ztrapňuji, ale mému okolí to tak nepřipadá. Vadí mi, když je na mě zaměřená pozornost, nevydržím oční kontakt, jsem extrémně lekavá a nesnáším, když se mě někdo dotýká.
Nedávno mi začalo dělat problém objednávat si v restauracích a telefonovat. Občas, když si ke mně někdo v autobuse přisedne, mám takové nepříjemné pocity, nejraději bych utekla. Svůj volný čas trávím výhradně doma. Kromě školy se s lidmi nestýkám.
Předem děkuji za odpověď.
fobička
Názor odborníka
Milá, vážená a nešťastná slečno fobičko,
obávám se, že to, co popisujete, už je počínající úzkostná porucha, norma to jistě není a na problémy dospívající dívky už je ve vašem věku přece jen trochu pozdě.
Ať už se vám v létě přihodilo cokoliv, je jasné, že ve vašem prožívání a chování nastala nemilá změna. A já bych vřele doporučoval tyto problémy řešit s pomocí odborníka, asi nejlépe psychologa nebo psycholožky, kteří vám pomohou se v situaci orientovat a také se z ní dostat.
Asi správně jste své obtíže odhadla na sociální fobii, možná kombinovanou s fobií z výkonu. Fobie je definována jako strach ze situací nebo lidí, který je nepřiměřený a také není racionálně zdůvodněný. Nemohu zde spekulovat, proč vás to potkalo, na to mám málo informací. Možná se stalo něco, co vás ranilo a nemůžete to zkousnout, možná je to jen vývoj vašich introvertních vlastností…
Každopádně, než se dopracujete k pomoci, dělejte vše, abyste překonala své obavy z komunikace s lidmi. „Vyhýbavé chování“ (tak se tomu skutečně říká) vás oslabuje a každé vyhnutí se vám podřezává sebevědomí.
Mohla by vám pomoci „paradoxní intence“, tedy jít do každé situace s přáním, že v ní zvoráte, co půjde. Zní to trochu šíleně, ale funguje to. Paradoxní intence skutečně spočívá v tom, že si (paradoxně) přejeme to, čeho se bojíme. A zatímco „aby se nestalo něco příšerného“, nás už samo o sobě dostává do nepříjemného napětí, které vrcholí úzkostí, přání zvorat, co se dá, nás zklidní.
Technická poznámka: Pokud nemáte školní psycholožku/psychologa (to by bylo nejschůdnější), musí vás za ní poslat lékař – a to i když pracuje „na pojišťovnu“ – jinak to platíte sama. Psychiatři jsou zcela bezplatní (jen těch 30,– korun jako všude v ambulanci) a můžete k nim i bez doporučení.
Přeji vám rychlé zlepšení a radost ze života a z lidí.
Radkin Honzák
