Dobrý den,
je mi 21 let. Nikdy jsem nenavázal intimní vztah a velmi mě to trápí. Několik dívek o mě projevilo zájem, ale jakmile došlo ke sbližování, začal jsem je ignorovat, protože jsem měl strach. Párkrát jsem se snažil nějaký vztah navázat, ale bezúspěšně, většinou jsem byl odmítnut.
Kořen problému se nejspíše nachází v dětství. Moji rodiče se tehdy často hádali a já se kvůli tomu uzavíral s pláčem do sebe. Někdy hádky pokročily do té fáze, že byl vztah rodičů na prahu rozvodu, což mě velmi stresovalo. Vzpomínám si, že jsem sám se sebou uzavřel jakousi vnitřní dohodu, že nikdy nebudu chtít žádný vztah, protože tím pádem bych se nemusel s kým hádat. Bohužel jsem v té době nevěděl, že by to mohlo mít důsledky.
Tento týden jsem se seznámil s jednou slečnou, která mi byla velmi sympatická, tancovali jsme spolu, mám na ni dokonce i kontakt. Rád bych se jí ozval, jenže pociťuji obrovský strach z případné intimity, dnes jsem se chvíli i třásl a bylo mi málem do breku. Spolubydlící si dělali legraci, že jsem jí ještě nenapsal.
Do toho píšu bakalářku, za dva měsíce mě čekají státnice, přijímačky a příští rok bych měl odjet do zahraničí na jeden rok. Zároveň se ptám sám sebe, zda má cenu vstupovat nyní do vztahu – kdybych odjel pryč na tak dlouhou dobu, jak by takový vztah mohl „přežít“?
Cítím, že na mě v současné době působí strašně velké množství věcí a já se s nimi nedokážu poprat. Jsem strašně zoufalý, někdy se ptám sám sebe, jaký má můj život vlastně smysl…
Honza
Názor odborníka
Milý Honzo,
na otázku, jaký má váš život smysl, si můžete odpovědět jen vy sám. Já vám zkusím nastínit témata, která mě při čtení vašeho dotazu napadala.
Z toho, že letos skládáte bakalářské zkoušky, bakalářku nejspíš nenecháváte na poslední chvíli a plán budoucnosti máte víceméně „načrtlý“ – chcete odjet do zahraničí a jdete si za tím -, mám pocit, že jste zodpovědný mladý muž, který už trochu ví, co chce. Není i v tom onen smysl, který hledáte?
Být dospělý znamená najednou velkou odpovědnost, se kterou se každý ztotožňuje po svém a svým vlastním tempem. Vaši situaci vidím tak, že se vám nyní nakupila spousta „problémů“ a vlastně i důležitých rozhodnutí, kterými si ovlivňujete svůj budoucí život. Možná vás děsí i ta samotná představa, že důsledky rozhodnutí, které teď uděláte, budou mít vliv na vaši budoucnost. Ano, budou. Ale nic z toho, co popisujete, není přece striktně navždy.
Mám z vašeho dopisu pocit, že patříte mezi lidi, kteří potřebují mít svůj život pevně ve svých rukou – nejlépe tedy mít plán, kterého se budou přesně držet a odškrtávat splněné položky. Bylo by fajn, kdyby to takto fungovalo, ale bohužel to tak není. Objevuje se spousta překážek, křižovatek a hlavně lidí, kteří nám plán komplikují. A právě s těmito odchylkami od původního plánu se člověk těžko vyrovnává, ale musíme se to naučit. Protože jinak se z každé změny budeme trápit, hroutit.
Co se týká vaší otázky vztahů a intimity – spousta z nás si v dětství slíbila, že nedopustí, aby nám někdo zlomil srdce. Hlavně v případě hádek rodičů, či jejich komplikovaných rozchodů. Jenže když se budete bránit lásce, možná si sice ušetříte to, že vám nikdo neublíží, na druhou stranu se však připravíte o pocit, který nám zamilovanost a láska dává. Nehledě na to, že je to natolik spontánní věc, že se jí stejně těžko budete bránit.
Zkuste ji brát trochu volněji, nejste přece ve věku, kdy by vás tlačil čas na zakládání rodiny a za každou cenu jste musel mít vztah, který bude navždy. Nenabádám vás tady k promiskuitě, ale spíše dát tomu šanci. Uvolnit se v poznávání druhého pohlaví, protože čím víckrát to budete zkoušet, tím lépe a uvolněněji se v tom budete cítit a tím větší intimitu dovolíte. Jen to musíte brát postupně a podle vlastních hranic. Nesledovat hned špatný konec. Proč s onou dívkou nemůžete nejdříve kamarádit, vídat se s ní – přece nevíte, jestli z toho může být vztah, a vy už vidíte to, že se rozpadne kvůli vašemu ročnímu zahraničnímu pobytu. Berte to krok za krokem.
Z dětství si pravděpodobně nesete ono negativní nastavení a černou vizi ohledně budoucnosti. S tím už nic nenaděláte, každé máme nějaké dětství a součástí dospělosti je právě i to, že ho přijmeme, odpustíme a dokážeme se změnit a jít dál. Je špatně, když nás celý život ovlivňuje něco, co vůbec nebyla naše vina.
Pokud budete mít pocit, že to sám nebo s pomocí přátel či potencionálního partnerského vztahu nezvládnete, je možnost navštívit psychoterapeuta, který vám určitě pomůže.
Přeji hodně sil a ať se vám co nejvíce daří to, co plánujete.
Lucie Bukáčková
