Názor odborníka

Dobrý den, Katko,

ptáte se: Je to sociální fobie? Odpovídám: Je i není.

Diagnostikovat takto na dálku je obtížné a vás pravděpodobně ani nezajímá nálepka, kterou by vám dal klinický psycholog, ale spíše způsob, jak si pomoci.

Z toho, co popisujete, bych asi váš problém postavil někde mezi sociální fobii, introverzi a vyhraněný postoj k druhým lidem.

Sociální fobie má výrazný aspekt úzkostný. Primární motivace, proč se nechcete s druhými lidmi vidět, je strach nebo obavy – z vlastního selhání, z druhých lidí, úzkost racionální i zcela iracionální. Že jde o čistou fobii, pozná člověk často tak, že se jeho chování v čase poměrně zásadně změní (“před rokem jsem s tímto problém vůbec neměl”).

Introverze jsou samozřejmě různé druhy. Je to spíše popis celé kategorie vlastností, které se vyznačují tím, že takový člověk preferuje menší množství interpersonálních kontaktů. U někoho je to proto, že by jej více kontaktů vyčerpávalo, jiného to “prostě” nebaví a rád si žije ve svém světě, a u třetího může převážit právě ona úzkostná komponenta – že se druhých lidí bojí. A u někoho hraje roli vše z toho. Žádné ostré hranice neexistují a tento mix pak nazýváme prostě introverzí.

A nyní mám pro vás dvě zprávy. Nevím, zda a která je dobrá či špatná, ale tady jsou:

1. SOCIÁLNÍ FOBIE SE LZE ZBAVIT…

Sociální fobie je problém s úzkostí. Ať už náhodou, nebo proto, že jste introvert a jste citlivá právě na množství cizích kontaktů – se tato úzkost u vás “specializovala” a vyskytuje se v situaci, kdy se jedná o styk s druhými. Jiní lidé zažívají jiné formy těchto úzkostných problémů (úzkost je např. u nich volně plovoucí bez ohledu na situaci nebo mají jiné fobie nebo se vyskytuje v podobě silných krátkých epizod, tzv. úzkostných atak).

Podrobnější návod, jak se zbavit sociální fobie, jsem popisoval zde v poradně dříve, prosím podívejte se na tento (http://psychologie.cz/pribehy‑ctenaru/jak‑se‑mam‑zbavit‑socialni‑fobie/) a tento (http://psychologie.cz/pribehy‑ctenaru/jak‑si‑poradit‑s‑uzkostnym‑stavem/) příspěvek (poznámku o antidepresivech samozřejmě vynechte). Rady, které zde uvádím, platí i pro vás.

Zopakuji zde pouze ve stručnosti nejdůležitější body, a zkusím je popsat zase trochu jinak, ať se na problém můžete (vy i čtenáři) dívat dívat z různých perspektiv:

Akceptace je klíč

Akceptace znamená nedělat ze svého stavu ještě větší problém. Prostě tento stav přijmout. Pokud si budete vyčítat, že “je to hrozné, že nedokážete…” a že “jste špatná, protože…”, tak se vaše problémy ještě zhorší, protože jen přiléváte oleje do ohně vlastních negativní emocí. To nazýváme negativní spirálou, která nemá konce. “Bojím se, že se budu bát lidí. Proto se bojím ještě více ještě před tím, než taková situace vůbec nastane a až nastane, budu se bát o to více…” A tak stále dokola.

Cestu ven nabízí prostá akceptace. Už tím, že začnete svůj stav přijímat jako něco “normálního”, co vás sice obtěžuje, ale s čím se dá žít, se obvykle sníží strach a nepříjemnost na polovinu. Pomozte si slovně nebo prožitkově. “Přichází strach? OK, přichází strach.” V žádném případě ho nevytěsňovat, nebát se ho, nebojovat s ním. Prostě přichází strach. “Strach? OK, strach. Emoce. Nic více. Cítím strach a je to v pořádku.”

Akceptace neznamená konstatování, že s daným prožitkem souhlasíte nebo že jej nechcete v budoucnu změnit. A už vůbec to není masochismus a rochnění se ve svých emocích. Je to prosté přijetí. Konstatování “ano, toto je také můj prožitek. Patří ke mně. Proto jej musím nejprve přijmout, abych s ním následně dokázala něco udělat.” Co nepřijmete, s tím obvykle nedokážete udělat nic. Protože tím nedisponujete. Nemáte to u sebe.

Pokud se takovou akceptaci budete postupně učit, skamarádíte se se svojí sociální fóbií, přestanete na ni tlačit (což ona nemá ráda), a své pocity prostě přijmete jako otravné a obtěžující, ale koneckonců vaše (tak jako vás může obtěžovat třeba nějaká jiná vaše slabá stránka, ale s nadhledem ji přijímáte). A pokud to dokážete, začnou se vaše negativní pocity paradoxně snižovat, zeslabovat.

To ovšem musíte učinit 100×, 1000×, 10000×. Neustále dokola. Tak jako v každé z tisíců mezilidských situací za poslední dobu jste tyto pocity nechala růst, nyní je musíte ve stejném počtu akceptovat, přijmout, říci si “OK, strach. OK, je mi to nepříjemné.” Snížit význam, který pro vás tyto pocity mají. Nápověda: Jsou to jenom pocity. Pocity. Nic více.

Změnit “a proto” na “a zároveň”

Jak se vám bude dařit vaše negativní pocity z lidí přijímat, jak si budete říkat “OK, no a co” nebo “Fajn, tak se bojím, nezblázním se z toho” (nemusíte to činit ve větách, stačí si tento postoj osvojit pocitově), tak přejděte k další dovednosti: Z původního “a proto”, které jste měla s těmito pocity spojené (“Vedle v kanceláři jsou lidé, je mi to nepříjemné, a proto do této kanceláře nevstoupím”), začněte postupně vytvářet mnohem jednodušší a krásný vztah. Vztah “a”. Učte se postoji: "Vedle v kanceláři jsou lidé, je mi to nepříjemné, a vstupuji do této kanceláře”. Z počátku si to můžete zároveň takto vnitřně komentovat, později se jedná hlavně o prožitkový, postojový stav, slova můžete vynechat. Jedná se o to, naučit se postoj “Cítím X a dělám Y”. “Bojím se lidí a vstupuji mezi ně” “Mám strach z vystoupení a začínám mluvit”.

Toto “a zároveň” není žádný rozpor, schizofrenie nebo rozštěpení osobnosti. Je to naprosto normální, běžný stav naší mysli. Není na něm nic špatného. Zažíváme ho neustále. “Zvoní budík, nechce se mi vstávat a zároveň vstávám”. “Paní sedící vedle v tramvaji trochu přečuhuje i na mé sedadlo, vadí mi to a zároveň jí nic neřeknu a toleruji to”.

To, že máme nějaký impulz nebo pocit a zároveň podle toho pocitu nejednáme, není projev pokrytectví nebo masochismu, ale dospělé psychiky. Na základě každého svého pocitu/impulzu jedná psychopat, člověk s poruchou osobnosti, malé dítě nebo zvíře. Není nic otravnějšího než lidé, kteří cítí povinnost ke každému pocitu, který mají. Povinnost jej vyjádřit. Povinnost vás jím obtěžovat. Dospělý člověk se zdravou psychikou umí něco jiného: (1) uvědomit si, že má pocit XY, (2) akceptovat jej (ať je příjemný nebo nepříjemný), (3) rozmyslet se, jak na něj bude reagovat a zda vůbec (4) reagovat (nebo nereagovat).

A právě to, že na své negativní pocity (úzkost) z druhých lidí nebudete reagovat (ale budete ji akceptovat) a zároveň budete jednat nikoli ve směru, ve kterém vás tyto pocity ženou, ale proti nim, tak postupně (opět, poté, co to zopakujete 10×, 100×, 1000x) se tyto pocity obrousí, zmenší, možná i úplně eliminují. Nedáváte totiž své úzkosti potravu. Touto potravou je obvykle buď jiná úzkost nebo dělání toho, co vám pocity říkají nebo vyhýbání se těmto pocitům, jejich vytěsňování nebo boj s negativními pocity, který skončí ještě horšími pocity…

Nezapomínejte na opatření životního stylu

Zároveň ale nezapomínejte na všechna důležitá opatření v oblasti životního stylu, o kterých píšu ve dvou svých odpovědích, na které vás odkazuji výše. Jsou velice důležitá.

2. … ALE ZÁKLADNÍ OSOBNOSTNÍ LADĚNÍ PŘÍLIŠ NEPŘEDĚLÁTE

Je‑li člověk introvert, cholerik, přílišný extrovert nebo má‑li rychlé tempo, těžko tyto vlastnosti nějak aktivně změnit. Takový boj sama se sebou je většinou marný a ve svém důsledku i směšný. Proč bojovat se svou individualitou, se svou jedinečností? Není lepší ji využít?

Daleko užitečnější strategií je učit se modifikovat nikoli samotné osobnostní vlastnosti (které většinou vycházejí z temperamentu a biologických/vrozených vlastností naší nervové soustavy), ale jejich projev. Je rozdíl, zda díky své choleričnosti budu vztekle startovat v každé mezilidské interakci, nebo zda se dokážu v takových situacích ovládnout a svého rychlého a vznětlivého temperamentu se budu snažit využít k větší sebe‑motivaci, k nadšení pro vstup do nových aktivit nebo k produkci energie, která mi umožní pro průchod nesnadnými dny. Cholerik (v původní terminologii) neznamená vztekloun. Znamená to člověk s rychlou proměnlivostí (emočních a prožitkových) reakcí a jejich vyšší mírou/kvantitou.

Podobně introverze nemusí znamenat být zakřiknutým ustrašeným člověkem, který se nedokáže prosadit. Znamená to, že prostě nepotřebujete velké množství interpersonálních kontaktů k tomu, abyste optimálně fungovala. Co s tím budete dělat, jak to pozitivně využijete – je na vás.

Paradox introverze a nejlepší obchodníci

Kdysi jsem obsazoval pozici korporátního obchodníka pro významnou firmu, s platem, o kterém se většině z nás ani nezdá. Hledali zkušené obchodníky již s dobrou praxí. Ve finálním kole bylo takových pět. Jaký byl můj údiv, když jsem viděl výsledek jejich osobnostních testů, a čtyři z nich zde vyšli jako poměrně extrémní introverti. Znovu podotýkám, že se jednalo o špičkové obchodníky, kteří se touto profesí již velice dlouho úspěšně živili. Nejprve jsem pomýšlel na chybu ve vyhodnocování testů. Ale pak jsem si vzpomněl na pohovor s těmito lidmi a uvědomil jsem si – ale vždyť je to vlastně pravda!

Oni skutečně působili dojmem klidných, neagresivních, nepříliš tlačících, velice diplomatických a poměrně tichých osob – introvertů! Ale byl to nezvyklý typ introverze. Jejich sociální schopnosti byly perfektní. Ale přesto nebyli extroverty, nepotřebovali být neustále s lidmi, aby dobře fungovali. Ale zároveň se kontaktu nebáli. Brali jej jako něco, co dokáží kontrolovat, ale co nekontroluje je (jak tomu u některých extrovertů bývá). A pro danou pozici (a způsob korporátního prodeje v onom oboru) to byla vlastně ta nejlepší kombinace. Ne nadarmo se také jednalo o nejlepší odborníky v této oblasti z předních firem v Česku. (Tím samozřejmě nechci vůbec tvrdit, že nejlepší obchodníci obecně jsou extroverti či introverti. Samozřejmě jen popisuji konkrétní případ a konkrétní pozici)

Učit se interpersonální dovednosti může (musí) i introvert

Promiňte mi tu odbočku – píšu o ní proto, že nesmíme ztotožňovat introverzi s nedostatkem sociálních dovedností nebo se samotářstvím. V některých případech může být přesně taková, ale v jiných případech může mít introverze úplně jiné vyznění.

Možná se můžete (musíte) naučit mnoha sociálním dovednostem (postupně, beze spěchu, jak to půjde…) – naučit se konverzovat s cizím člověkem, najít společná témata, ocenit jej za něco, říci něco vtipného a podobně – a zároveň se nemusíte cítit nucená toto vše neustále používat a předělat se na extroverta.

Ale když se to naučíte, budete mít tyto dovednosti ve svém batůžku schopností a až budou potřeba, použijete je. To vám dá jistotu v sociálním kontaktu. Teprve poté budete schopna stanovit, zda (a nakolik) je vaše vyhýbání se lidem důsledkem introverze jako osobnostní preference, a nakolik důsledkem chybějících sociálních dovedností. A budete schopna si vybírat – zda do komunikace vstoupit, nebo ne. A to je velká výhoda.

Ještě poznámka na závěr – i osobnostní základ se může během života měnit. Ale nejedná se většinou o změnu aktivní. Známe mnoho případů introvertních dětí, ze kterých se stali poměrně extrovertovaní dospělí a naopak. Mnozí starší lidé vzpomínají, že byli dříve daleko více společenští, a nyní preferují klid, nebo právě naopak. Ale taková změna je výsledkem i dalších, komplexních životních změn a nemůžeme ji dopředu naplánovat – spíše ji sledovat a nebojovat s ní. Dívat se, jak nás život nyní utváří a opět hledat proto tuto svou novou jedinečnost nové vyznění.

Proto zkoušejte obojí – bojujte se svou fóbií, experimentujte s projevy své introverze, učte se sociálním dovednostem a zároveň se učte akceptovat sama sebe ve své jedinečnosti – a pro tuto jedinečnost hledejte vyhovující prostředí, lidi, aktivity i povolání. Věřte mi, že v tom – opět – není rozpor. Vše toto se dá spojit. A vše také v běžném životě podobně spojujeme. Nespěchejte přitom a pracujte na sobě v tempu, které zvládnete a které vám vyhovuje.

Budu vám držet palce, ať se vám to podaří!

Dalibor Špok

Pomohl vám článek?

Otevřete si přístup k celému webu.

• tisíce článků
• audioverze článků
• videa z přednášek

• audiobooky
• online kurzy
• a mnoho dalšího...

Chci předplatné