K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Máma mě nerespektuje: Kdo má v rukou klíč ke změně?

2. 9. 2013

Ráda bych se podělila a zeptala na radu ohledně svých psychických problémů, které pravděpodobně souvisí s chováním mé mámy.

Máma je fajn ženská, hodná, milá, ale jakmile nastane sebemenší věc, která se jí nelíbí, je to jako konec světa. Pro příklad – doma uklízím, prostě klasické domácí práce. Nedávno jsem nevytřela podlahu, protože mě celý den bolela hlava, tak jsem si lehla.

Jakmile máma přišla, začala křičet její oblíbené fráze: „Nechováš ke mně žádnou úctu“. „Jsi příživník“. Jakmile odpovím, že mě bolí hlava, tak řekne, že to ji nezajímá, že ona by to udělala hned, a že si to všechno zase bude muset dělat sama.

Už od mala vždy shazovala má rozhodnutí a nikdy jí nebylo nic dobré, což vedlo k tomu, že nemám absolutně žádné sebevědomí a jakmile si nějaké vybuduju, při jakékoliv narážce se zase naprosto zhroutí. Během každé hádky dojde do takového afektu, že mi začne nadávat sprostě, řve, že z ní jen saju peníze a doma nedělám vůbec nic (jakmile se ohradím, že dělám, tak řekne, že to je přece samozřejmost). Většinou nemůžu udělat nic jiného, než se rozbrečet, protože poslouchat tyhle věci je na mě opravdu moc a nezvládám to, i když to slýchám pravidelně.

I táta toho má dost, jelikož se s ním každý druhý týden rozvádí například kvůli tomu, že si dal v hospodě o pivo navíc a že místo toho mohl například umýt auto.

Potřebovala bych radu, jak úplně vypnout a neposlouchat, zvládnout se nerozbrečet, prostě jen zavřít oči a počkat, až to přejde.

Předem děkuji.

Eva

Názor odborníka


Dobrý den, Evo,

několikrát jsem si přečetl váš dopis a v určitém smyslu ve mně vyvolal dojem, jak když čtu dopis z (vnitřního) vězení. Asi téměř každý z nás zná nebo znal vnitřní vězení – stav, kdy v mé duši něco „musí“ fungovat podle určitých krutých nebo na první pohled nesmyslných pravidel, kdy se něco nesmí vyjádřit nebo ani cítit. Je těžké ve vnitřním vězení být i se k němu zvenku nějak vztahovat tak, aby to (berte to, prosím, jen jako metaforu a určitou nadsázku) „vězněnému“ pomohlo. Pokud byste přijala můj nabídnutý pohled, že ve vztahu s mámou nemáte zatím svobodu prožívat věci, jak je cítíte, respektive máma nerespektuje vaše názory, potřeby a emoce, čili jde o druh vnitřního vězení, byla byste ráda, kdyby vás z tohoto vězení někdo vysvobodil? Nebo kdyby vám někdo zvenku (teď třeba i já) říkal slova útěchy a povzbuzení, abyste měla sílu vězení zvládnout? Vaše prosba o radu mi zní jako prosba o nalezení způsobu jak vydržet vězení co nejsnesitelněji. Já bych s vámi raději hledal způsob, jak ho zrušit. Možná je však důležité nejprve více rozumět tomu, v jaké situaci jste, jak se v ní udržujete, a více se dostat k pocitům a postoji, co s tím chcete dělat a proč. Jedna z mých zásadních otázek by byla – proč toužíte po vypnutí a znecitlivění? Je primární a aktuální potřebou nebýt dále zraňována? Nejde tato potřeba naplnit jinak než tím vypínáním se?

Napadá mě, že nejprve asi musí někdo k vám do vězení přijít, vidět vaši bolest, odpovědět na ni a být s ní, respektive s vámi. Intuice mě vede k hypotéze, že možná čekáte, že tu bolest jednou zahlédne a nějak promění máma, a proto nemůžete odejít – zůstáváte na své pozici v naději ve změnu. V úvodu jste zmínila možnou spojitost mámy jako zdroje vašich problémů. Myslím, že máma je i zdrojem vaší bolestné naděje. Jakoby máma měla klíč k tomu vězení. Přijde mi, že uvězněn je váš pohled na mámu, na váš vztah i na sebe samu – tyto věci jsou pravděpodobně úzce propojené. Pozitivní je snad to, že změna jedné věci může rozhýbat celý systém zaseknutí-vězení a změny se pak projeví v různých rovinách.

V těchto pár řádkách snad můžu jen vyjádřit svou lítost ohledně toho, co zažíváte. Přál bych vám, abyste měla podporu a zdroje přijetí, ocenění a radosti, ze kterých roste sebe-vědomí a pozitivní sebepojetí. Váhám, zda v tuto chvíli psát něco dál, protože v tom bodu podpory byste podle mě měla být co nejvíc. Následující řádky vám nyní nemusí sednout. Mohla byste je, prosím, zkusit jen ochutnat a třeba se k nim vrátit později již posilněná či nasycená podporou? Mým záměrem je nastínit způsob, jak současnou bolest přerušit. Můj pohled se asi liší od vašeho v tom, kde vidím možnost se od něčeho odpojit – vy byste se zatím odpojovala od vlastních prožitků, které cítíte, když máma nereaguje citlivě. Já bych spíš doporučoval separování od mámy. A to nejen to vnější – je vám zřejmě nějak kolem 20, víc nevím – které by mělo podobu samostatného bydlení, ale hlavně to vnitřní. Separace není rázný řez a odstěhování natruc, tím většinou silná vztahová vazba zůstává dále v podobě vzteku. Místo rázných seků jde spíše o rozmotávání a emoční separaci, možnost reagovat nezávisle a nikoli jen v reakci na určité emoční podněty.

Často je důležitým prvkem objevení své zloby na tento systém věznění, která může být prožívána skrytě jako lítost, smutek, deprese a podobně. Je možné zkusit zahlédnout sebe jinak? Sebe ve vztahu k mámě jinak? Pustit očekávání, které se zřejmě už nenaplní (to samo o sobě je smutné a k naštvání)? Skoro mám obavu napsat, co si myslím, aby to nezvýšilo vaši bolest a vnitřní samotu, ale obraz, který jste popsala, mi moc nekoresponduje s tím, že máma je milá a hodná. Zřejmě je to jen jedna část obrazu, který o ní máte. Jak se vztahujete s těm jiným částem, které vás v podstatě ponižují a zraňují? I tohle je vaše máma, i k tomuto je třeba najít (dospělý) postoj. Jako dítěti vám zřejmě nezbývaly jiné možnosti emočního reagování, než jaké máte k dispozici, a tím asi vzniklo to, co jsem nazval vnitřním vězením. Nyní už však můžete vězení zkoumat, zpochybnit, zrušit. Důležité je objevit, proč jste ve vězení a jestli z něj chcete a můžete ven a jaká je k němu alternativa. Úplně konkrétně – myslím, že řada lidí by na vašem místě silně protestovala, bouřila se a dávala najevo, co cítí a co si myslí. Zkuste se zeptat svých kamarádek, jak by se cítily, jak by reagovaly, věřím, že někdy je fajn mít nějakou syrovou zpětnou vazbu. Nejde o obviňování vaší mámy, ale o zpochybnění vnitřního systému vězení, kdy má člověk za to, že může reagovat jen zaběhlým způsobem.

Možná má však vaše chování i jiný rozměr, který lze odkrýt v rámci širší rodinné dynamiky. Je mi jasné, že vidím jen střípek bez pozadí, které dokresluje kontext zásadním způsobem. Možná vyvažujete i vztah mámy s tátou. Jak to, že táta vydrží to stálé „rozvádění“? To je hra nebo táta nedává najevo své pocity, své hranice? Nebo jak se tyto věci u vás doma vlastně dělají? Zkuste být pečlivým pozorovatelem, abyste mohla zahlédnout váš příběh v širších souvislostech.

Uvidíte-li svou mámu a sebe jinak, možná nebudete tolik zraňována jejími projevy a třeba opravdu budete reagovat už smířeně i v situacích, které nebudou příjemné. Třeba by vás mohly inspirovat „litanie proti strachu“ z knížky Duna od Franka Herberta. Myslím, že se dají uplatnit i na jiné pocity, které k nám přicházejí. Toto je trochu upravená verze: „Nemusím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nebude. Zůstanu pouze já“.

Moc bych vám přál, abyste netoužila jen po znecitlivění. Možná je iluzí, že neprotestováním a nedáváním najevo svých názorů či bolesti, když se vás máma nepříjemně dotkne, udržujete naději na rovnocenný vztah. Podle mě je větší šance, že i máma se zastaví a něco změní, když dáte najevo svou hranici a vyjádříte nějak jinak, co prožíváte. Vztah se může změnit, když připustíme, že změna může být dočasně i jakoby „k horšímu“ – to bývá důležitá první fáze – může být hůř, aby mohlo být jinak a lépe. Přesto bych vás chtěl spíše povzbudit, abyste místo snahy o vypínání se hledala způsoby, jak utišit svou bolest, jak si vytvořit bezpečí a jak být svobodnější. Podle mě cesta je v přepracování obrazu o sobě a obrazu o mámě. Na konci by mohlo být smíření a (sebe)přijetí.

Držím palce na cestě vnitřní separace, aby vězení ztratilo svůj význam i moc. Vše dobré,

A. Borecký

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.