Dobrý den,
mám takový problém. Jsem vdaná ani ne půl roku a můj manžel je cholerik. S tím jsem si ho také brala, ale vždy mi to vadilo.
Manžel zkrátka není schopný řešit věci v klidu. Co mi vadí nejvíc, je to, že řve a rozbíjí věci (prokopne například dveře). Na mně si agresivitu nevybíjí nikdy. Řve, ale neosočuje mne a nikdy by mě fyzicky nenapadl.
Problém je v tom, že nejsem schopná se s tím nijak vypořádat. Jakmile na mne zvýší hlas, začnu se třást a brečet. I náš pes dostává hysterické záchvaty: třese se a nehne se ode mne na krok.
Nedokážu si představit, že bych s takovým člověkem měla vychovávat děti. Jak by asi reagovaly ony?
Manžel je na mne jinak velmi hodný, velmi dobře si rozumíme, prostě vše ostatní je v pohodě. Poté co se vyřve a něco rozbije (často se u toho i zraní) je schopen se omluvit a promluvit si o problému v klidu. Problém je tedy pouze ta prvotní reakce.
Lze se tohoto nějak zbavit, nebo to alespoň zmírnit (v případě manžela)? Případně jakým způsobem korigovat svoji reakci (v mém případě)? Děkuji za odpověď
Hedvika
Názor odborníka
Dobrý den, Hedviko.
V příběhu vašeho manželství popisujete dvě důležité věci: agresivní impulzivitu v chování vašeho manžela, která se zdá být nevypočitatelná a v kontrastu s jeho jinak klidným a milých chováním k vám. A vedle toho vaši vlastní (přirozenou) reakci na agresi, kterou sdílíte s vaším psem. Ptáte se, lze‑li obojí nějak změnit.
Změnu je třeba chtít
Co se týče manželova obtížně korigovatelného jednání ve vzteku, jeho změna závisí na motivaci manžela. Jak své chování vidí on sám? Chce v něm něco změnit? A pokud ano, co ho k tomu vede – váš strach, nebo jeho vlastní nespokojenost se sebou?
Motivace ke změně je v případě podobného impulsivního jednání velmi důležitá. V tom kladném případě by mohla pomoci psychoterapie směřující k náhledu na vznik a důvod jeho agresivního jednání, ale také ke korekci či osvojení si konstruktivnějších způsobů zvládání emocí. Pokud ovšem bude váš manžel chtít.
Cítit strach je normální
Vaše reakce v takové situaci vnímám jako přirozené vyjádření strachu, nejistoty, pocitu ohrožení a možná také obavy z neschopnosti se tomu účinně bránit. Změnu by mohlo přinést vaše vnitřní pátrání ve vzpomínkách, zda podobné chování či své reakce neznáte odjinud z minula.
Také se ale můžete naučit nějak účinně bránit: vymezit se vůči určitým projevům, odejít za daných okolností z takové situace, dát najevo, že je nechcete akceptovat a že pozdější lítost a omluva mnoho neřeší. Asi by vám rovněž pomohlo ujasnit si co nejotevřeněji pro sebe, co vás vedlo k tomu vstoupit s tímto mužem do manželství, když jste jeho impulsivní chování znala?
Všechny změny, o kterých píšu, nebudou jistě lehké, ale jsou reálné. Přeji vám dost sebejistoty a úcty k sobě.
Váš Zbyšek Mohaupt
