Jsem vdaná 18 let. Je mi 41 let, máme dvě děti, kterým je 10 a 15 let.

S manželem jsme žili hekticky. Hodně pracoval, aby nás zabezpečil. Já jsem se po mateřských vrátila ke své práci a dále se rozvíjím. Čas jsme na sebe nikdy moc neměli, ale byla jsem s ním ráda.

Manželův zájem o mě se postupně snižoval. Nechtěl se o tom se mnou bavit. Nechtěl to řešit. Udivovalo mě, že nikdy nežárlí, ale připisovala jsem to tomu, že mi tak důvěřuje. Vadilo mi, že málo času tráví s dětmi.

Moje výčitky v tomto směru ho vždy rozčílily. Postupně přestal mít zájem stýkat se s našimi společnými přáteli, našel si partu chlapů, se kterými je spokojený, téměř omezil pohlavní styk a pokud již byl, tak v podstatě jen z mé aktivity. Začali jsme se hádat kvůli blbostem. Špatně zavřené okno, neuklizené boty. Začal mi vyčítat, že se nedostatečně starám o domácnost, bylo vidět, že se mnou není rád.

Takto se situace postupně zhoršovala. Trvalo to asi dva roky. Jeho nezájem mi ubližoval. Začala jsem se cítit méněcenná. Víc jsem se o sebe starala, lépe se oblékala, cvičila, ale na věci to nic nezměnilo.

Nakonec mi řekl, ne v hádce, ale naprosto bez afektu, že ke mně nic necítí. Nic. Ani zlobu, ani nenávist, ale ani lásku. Nechce rozbít rodinu. Hledá způsob, jak bychom mohli spolu dále žít. Chová se velmi odtažitě. Je mi smutno. Když je doma, stýská se mi po tom pocitu, že je rád, že mě vidí, že si s ním můžu popovídat, říci mu, co mi udělalo radost, co mě naštvalo.

Nevím, zda mám v takovém vztahu zůstat. Může to takhle fungovat?

Annika