Dobrý deň,
mám 27 rokov. Urobila som veľkú a nezvratnú chybu. Podstúpila som plastickú operáciu nosa a zväčšenie pŕs (počas jednej operácie). Možno sa vám môj problém bude zdať banálny a podľa popisu si pomyslíte, že som hlúpa a povrchná, ale myslím, že to tak nie je.
Od operácie už prešli 3 mesiace a ja sa neviem vyrovnať s tým, ako teraz vyzerám, hlavne čo sa týka tváre a nosa. Veľmi to ľutujem a neviem, či si na to niekedy zvyknem. Očakávala som malú nepatrnú zmenu, ale chirurg môj nos úplne zmenil, a tým pádom aj celkový výraz mojej tváre.
Neviem už ako ďalej, chudnem, trápim sa, je mi nepríjemné komunikovať s ľuďmi, cítim zovreté hrdlo. Vždy, keď sa pozriem do zrkadla, prekvapí ma, čo vidím. Chodím k psychologičke, ale nejako mi to nepomáha. Dokážem sa upokojiť na pár hodín, večer doma s rodinou. Partnera nemám. Veľkou oporou mi je mama.
Uvažujem o vybratí implantátov, aby som aspoň niečo vrátila do pôvodného stavu. Predtým som bola plná elánu a vždy v dobrej nálade a teraz to už nie som ja, asi už ani nikdy nebudem. Vždy som veľmi dobre vyzerala, avšak nejaké chybičky sa vždy nájdu. Vzhľad bol pre mňa vždy dôležitý a teraz som takto doplatila na svoju „márnivosť“.
Ja si uvedomujem, že sú v živote aj dôležitejšie veci, ale toto je momentálne niečo, čo ma trápi neskutočným spôsobom. Cítim sa, ako keby som išla k zubárovi dať si prevŕtať zadnú stoličku a on mi namiesto toho vytrhol dva predné zuby.
Prosím, poraďte mi z tejto bezvýchodiskovej situácie. Dá sa zvyknúť na novú tvár?
Daniela
Názor odborníka
Dobrý den, Danielo,
při čtení vašeho příspěvku jsem si opakovaně říkal, co to je za příběh, resp. jak lze váš příběh vypravovat. Vždy je víc úhlů pohledu, někdy to vypadá, jako by v nás probíhal soudní proces, kde je žalobce, obhájce, soudce a další postavy. Vaši verzi jsem si zařadil (krom zprávy o vašem trápení) jako verzi obžaloby. Obžaloba vnímá všude chyby, selhání, požaduje dokonalost, nápravu a je přísná. Dokonce i vaše autentické líčení napadá možným útokem, že si někdo bude myslet, že jste hloupá a povrchní. Obžaloba ale také odhaluje svoji podstatu, kterou jsou podle potíže se sebepřijetím. Chtěl bych vás trochu uklidnit (pokud to lze) i tím, že je to téma, které se týká naprosté většiny lidí a řada lidí s ním různě zápasí. Čili jste „normální“ :-)
Obhajoba by naopak mohla mít příběh o tom, že následujete svou touhu, a zkoušíte dělat něco pro její naplnění. Přijde mi, že váš vysněný vzhled pro vás něco představoval, znamenal a symbolizoval. Možná se vaše touha upnula na tento bod, protože jste v něm viděla možnost jak dospět k (větší) spokojenosti.
Proměna těla nemusí být nutně negativní záležitostí
Mám rád lidi, kteří jsou ochotni pro své sny něco dělat a zkoušet. V otázce měnění těla je asi někde hranice, kde je spíše lepší hledat princip přijetí reality, ale nemyslím, že jakýkoli pokus něco měnit nebo se nějak „vylepšit“ je nutně chyba, nesebepřijetí nebo narcismus. Zkuste jako nestranný, vlídný a moudrý soudce posoudit i tuto svou touhu a přijmout ji. Možná se realizovala neideálním způsobem, možná moc doslovně a ve hmotném světě místo toho, aby byla uchopena její emoční podstata, ale stále je to něco, co k vám patří. C. G. Jung jednou řekl, že potkat se se svou základní vinou je požehnáním pro duši a její vývoj. I případné chyby je výhodnější pochopit a přijmout, než se dál za ně trestat a bez porozumění je pak opakovat. Co pochopím, to můžu přijmout, a to pak můžu změnit nebo se to změní téměř samo. Nepřijaté věci v nás dál zůstávají (v gestalt terapii se v podobném duchu mluví o nedokončených tvarech, které na sebe poutají energii, dokud nebudou uzavřeny, což se může dít procesem jejich přijetí).
Téma sebepřijetí mi zde přijde jako klíčové. Zdá se mi, že jsou ve hře 3 podoby vašeho já – ideální já, které jste asi chtěla fyzickými změnami posílit, pak vaše „původní já“ a vaše „současné já“. Vaše původní i současné já mají společné to, že obě nepřijímáte. Je otázka, zda by to bylo se sebepřijetím jinak, i kdybyste se blížila tomu ideálnímu já (kterého v podstatě nelze dosáhnout, to je víc iluze a přání). Ideální já stojí za to také prozkoumat, ale rovněž se s ním i trochu rozloučit. Je to ukazatel cesty, motor, který nám dává směr, ale neměli bychom zapomenout, že není cílem a nelze ho chytit do rukou. Pokud je jen směrovkou, plní pro duši užitečnou funkci, pokud se stane otrokářem, kterého máme poslouchat, nastupujeme cestu trápení, která se ale dá léčit – láskou a (sebe)přijetím.
Pomoci může podpora okolí a změna postoje k sobě
Přijde mi důležité, že máte podporu mámy – právě ten mateřský přijímající princip léčí. Do něj řadím i přátele, zklidňující místa, knížky, cokoli má sílu útěchy a emočního pohlazení. Je dobře, že chodíte na terapii, to je, resp. mohl by být léčivý prostor. Mluvte tam o všem, co potřebujete, zkoumejte sebe, po čem toužíte a jak můžete sama sebe pochopit a pečovat o sebe. Všichni se také učíme rozlišovat, kdy máme věci v sobě, na sobě i kolem sebe měnit a kdy je lepší je přijímat se smířením. I toto tříbení se vám tedy může hodit. Pokud by vám terapeutka nevyhovovala, mluvte s ní o tom. Někdy je to klíčový bod v terapii a někdy známka toho, že možná potřebujete jiný přístup někoho dalšího. Ani v terapii nemusíme najít, co hledáme, na první pokus.
Zvažte, jestli je v tomto období dobrá další změna na těle, jestli potřeba změny nevede i cestou nějaké vnitřní změny – což je třeba změna postoje k sobě (z kritiky na přijímání). Líbí se mi přístup sv. Ignáce, který praktikoval určitá „spirituální cvičení“ (exercicie). Rozlišoval mezi obdobími „útěchy“ a „neútěchy“ – v období neútěchy, čili v krizi, těžkém období by podle něj člověk neměl dělat zásadní rozhodnutí, pokud nemusí. Má zúžené vnímání, málo energie, vidí svět většinou zkresleně. Možná vám čas napoví; svým plynutím je také určitou podobou mateřské péče.
Dalším úkolem je možná najít ten vlídný pohled na sebe. Nebudete pak tolik prožívat, jak vás vidí ostatní a co si myslí – ten základní laskavý pohled bude už ve vás, tímto vnitřním zrakem se může vidět a přijímat. Jste originál, který není třeba přemalovat na nějaký obrázek, který společnost předkládá jako jedinou správnou možnost.
Popřemýšlejte nad svým žebříčkem hodnot
Uvědomujete si, že jsou i důležitější věci než dokonalý vzhled. To je skvělé uvědomění! Trénujte ho! Opravdu nechci snižovat to, že se trápíte a chápu, že pocit ze sebe a toho, jak vypadám, ovlivňuje hodně věcí v životě, ale pokud chcete trápení redukovat, lze využít i různých mentálních pomůcek, jak dospět k jinému postoji. Zkuste si seřadit věci ve vašem životě podle hodnoty, jak jsou důležité – zdraví, rodiče, přátelé, práce, bydlení, koníčky a cokoli dalšího. Na jaké rovině je teď vaše trápení? Kolik rovin nad ním je v pořádku? V neposlední řadě možná budete citlivější na utrpení druhých – také druzí se trápí, třeba jinými věcmi a vy jim možná budete více rozumět a pro někoho i něco uděláte. I péče o druhé a o svět nás může uzdravovat od sebe samých – tam, kde spíš v sobě kroužíme kolem svého ega a ideálů, než že bychom byli v kontaktu se svou duší.
Myslím, že máte možnost se posunout ve vnitřním světě a najít konečně ten pohled na sebe, který je vlídný a přijímající – bez ohledu na selhání i nedokonalosti. Život je někdy jako dálnice – když mineme sjezd z ní, nabídne nám za pár kilometrů další možnost. Vaše sebepřijetí můžete začít teď, i přes „chyby“, nebo právě skrze ně.
Když se posílí láska k sobě, nebude pravděpodobně otázka nové tváře tak zásadní. Vaše skutečná tvář je tvář vaší duše, tělo je jen jedním, i když také důležitým, z výrazů duše. Opatrujte se, Danielo, držím vám palce.
Aleš Borecký
