Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna

Muž bez hranic

Manžel dělá pro děti, co jim na očích vidí. A já jsem ta zlá, která po nich něco chce.

Michal Petr 29. 1. 2019

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Mám dlouhodobý problém, který zasahuje do atmosféry celé naší rodiny. S manželem jsme spolu 16 let, máme dvě děti, dceři je 14 a synovi osm. Neměla jsem úplně ideální dětství, rodiče byli přísní, táta hrozný cholerik, který mě občas dost zbil. Od 16 let jsem trpěla poruchou příjmu potravy a od 25 let žiju s depresí. K psychologovi jsem kvůli poruše příjmu potravy chodila několikrát, vždy to na chvíli pomohlo, ale po čase se to vrátilo do stavu, kdy jsem byla na sebe přísná.

S manželem jsme měli od počátku hezký vztah, který byl narušen tím, že máme rozdílnou představu o výchově dětí. Já se chovám k dětem hezky, taky je miluju, nechám si toho i dost líbit, ale myslím, že děti potřebují hranice, aby mohly v životě obstát.

Manžel děti neúměrně rozmazluje, obsluhuje je, např. při jídle ho dcera požádá o mléko a on letí jí ho nalít. Nechává je stále si jen hrát, děti mají jakoukoliv věc, po které zatouží. I když dcera dostává kapesné, dává jí za mými zády další peníze. Děti si ničeho neváží, věcí, mé péče. Když se děti nudí, on si s nim běží hrát.

Přijde mi, že se manžel v tom chová jako malé dítě. Máme v rodině rozdělené role, manžel je ten hodný, milující a milovaný otec, který dělá dětem, co jim na očích vidí, a já jsem ta zlá, která po nich něco chce, třeba aby se učily do školy nebo uklidily své poházené věci.

Z našich rozporů plynou konflikty, které se během let stupňují a vedly k odcizení ve vztahu. Někdy mám pocit, že mě manžel ani nepotřebuje, že mu ke štěstí stačí děti a já funguji jenom jako kompletní servis. Nevím už, jak mu mám vysvětlit, že jeho péče je opičí láska. A že já také potřebuji, aby se ke mně choval hezky, jako k ženě a partnerce. K tomu on ale už nemá čas ani vůli.

Myslím, že se s manželem stále ještě máme rádi. Po hádce mě manžel ignoruje, dělá naschvály, případně se odstěhuje z ložnice. Usmířit se musím vždy já. On říká, že je vše jen moje vina, že až se změním, tak se on může ke mně chovat hezky.

Marie, 44 let

Názor odborníka

Zdravím vás a děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Předně bych vás rád podpořil – chápu, že dlouhodobě žít v něčem, co vám nevyhovuje, je náročné. Na druhou stranu je dobré se opřít o to, co funguje. Píšete, že se stále ještě máte rádi. Což je dobré a není to samozřejmost po tolika letech.

Současně je tento partnerský vztah narušovaný vzájemným odcizením, které může pocházet i z více příčin než „jen“ z rozdílnosti pohledů na výchovu. Pokud bychom měli komplexnost párového a rodinného života zúžit na rozdíly v přístupu k dětem, je třeba se dívat, jak tato rozdílnost podporuje, nebo narušuje právě váš vzájemný partnerský vztah.

Já rodič a ty rodič

Vztah k dětem a přístup k nim je do velké míry ovlivněn naším vlastním dětstvím. Nevědomě opakujeme to, co jsme viděli od rodičů, i když jsme si jako malí říkali, že takoví určitě nebudeme. Nebo se naopak vůči vlastním rodičům vymezujeme a snažíme se o něco nového. Nebo kombinace obojího. Navíc přístup k dětem může také být odrazem přístupu k sobě a toho, jak si přejeme, aby naše děti zažily něco jinak než my sami.

A to jsme pořád jen u jednoho člověka. Když dáte dohromady dva lidi, zákonitě vzniká prostor pro nepřeberné množství vyjádřených nebo neviděných konfliktů a rozdílných postojů, názorů a přání. Čímž chci vyjádřit fakt, že rozdíly ve výchovném přístupu jsou velmi běžné, normální.

Co může být potíž, je právě ona intenzita a míra rozdílnosti, ale také (a možná zejména) ochota spolu mluvit a hledat dobrou cestu, za kterou se oba mohou postavit bez pocitu, že ustupují ze svých zásad a potřeb. Z toho, co píšete, se zdá, že právě tato rovina společné komunikace ve vašem vztahu pokulhává.

Roviny konfliktu

Zde bych právě měl otázku, zda to, co vás oba rozděluje, je pouze rozdílný přístup k výchově. Respektive kdybychom spolu seděli na párové konzultaci, ptal bych se i na jiné aspekty vašich životů: jaké máte způsoby urovnávání konfliktů, co funguje, jak jste na tom s trávením společného času, se sexualitou, zda vztah naplňuje představy a potřeby obou a jak jste spokojeni sami se sebou.

Protože každý párový konflikt má rovinu vztahově-emoční a rovinu obsahově-tematickou. Můžeme sice řešit téma (v tento moment rozdílnost výchovných přístupů), ale to, co často určuje, zda dojdete k uspokojivému vyřešení tématu, je právě ona rovina vztahová a emoční: jak jste se cítili, zda jste měli pocit, že vás ten druhý slyší, i když má odlišný názor, kdy a jak odcházíte z konfliktu a zda a kdy a jak se k němu vracíte, dokud není vyřešeno. Případně zda měníte zaběhnuté vzorce typu „co by se asi tak stalo, kdybych se tentokrát neusmířila já“.

Zde právě často bývá kámen úrazu, a proto lidé chodí na párovou terapii. Protože zastavit kolečko vzájemného obviňování a ochrany před zraněním je náročné a vyžaduje to vůli a ochotu obou stran svůj vztah nejen nepokazit, ale i rozvíjet a zlepšovat. Zde někdo třetí, kdo v tom procesu není osobně, může být velmi nápomocný.

Jak spolu mluvit

Klíčová je komunikace, což je stále dokola omílané doporučení, ale co naplat, když tomu tak opravdu je. Komunikace, která popisuje skutečnou realitu. Ve vašem případě něco v tomto smyslu: „Chápu, že máš odlišný přístup k našim dětem a že je pro tebe důležité, abys našim dětem zajišťoval naplňování jejich potřeb. Do velké míry je to prima a jsem ráda, že jsi s nimi rád. Jen bych ti ráda řekla, jak to mám já a co to se mnou dělá. Myslíš, že bys byl schopen a ochoten naslouchat tomu, co se ve mně děje? Není to primárně výčitka ani kritika tvého chování, ale spíše vyjádření mých potřeb. A dělám to hlavně proto, abychom se měli mezi sebou a spolu hezky a aby se nám nestalo, že se kvůli tomu od sebe budeme ještě více vzdalovat, protože to může vést až k hlubokému odcizení a to bych si nepřála, protože tě stále mám ráda…“

Něco v tomto duchu by mohlo být nastartováním komunikace z vaší strany, na kterou máte vliv. Mám zkušenost, že se mnohem více vyplatí mluvit o sobě a o tom, co se mnou dělá chování partnera, než se snažit mu vysvětlit, že něco dělá blbě. Na kritiku většinou reagujeme obranou (a následným útokem nebo stažením se). Samozřejmě je pak i důležité vyslechnout si jeho stranu, jak to vidí on a co pro změnu s ním dělá váš přístup k dětem. To je základ.

Využívejte celý web.

Předplatné

Teprve když zapracujete na rovině vztahově-emoční, objevuje se prostor pro komunikaci o tématu: jaké hranice jsou třeba, kde je možné povolit, hledání konsenzu, společné cesty s vědomím, že v jednotlivostech se můžete a budete lišit, protože jste zkrátka jiní lidé s jiným přístupem k životu.

Jsem si vědom toho, že jsem vám nedal jednoznačný návod, jak přesvědčit muže, že jeho bezhraniční přístup je špatně. Rád bych vás podpořil ve snaze vztah a tím pádem komunikaci nevzdávat, učit se nesoudícím způsobem popisovat, co se ve vás děje, a opravdu se ptát druhého po důvodech jeho chování. Ne abyste ho změnila, ale pochopila. Protože když to uděláte vy, je možné, že i on vám tímto způsobem vyjde vstříc.

Je dobré tomu dát čas. Dlouhodobé vzorce nezměníte přes noc ani za měsíc. Navíc cesta v tomto případě myslím nevede primárně přes změnu chování, ale skrze vytvoření prostoru pro porozumění příčinám a navazování láskyplného vztahu. Držím palce, protože to vždy stojí za to. Zvlášť když ve vztahu stále zůstává aspoň trochu respektu a ochoty se slyšet a skutečně vnímat.

Michal Petr

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.