Dobrý den,
se svým partnerem jsem již dva roky. Poslední dobou mezi námi ale přibývá konfliktů.
Partner, který je velmi společenský, nemá rád, pokud se jdu bavit bez něj. Komentuje to vždy nějakou protivnou poznámkou, která mě často přesvědčí zůstat doma. Sám se ale za pár dní jde klidně bavit s kamarády.
Kromě toho má tendence kritizovat například moje oblečení, což je něco, s čím jsem se doposud u partnera nesetkala. Nevím, jak na to reagovat.
Obecně pociťuji v partnerství nespokojenost. Bydlíme ve městě, kde má on práci i dobré přátele, zatímco já mám přátele v místě svého bydliště. Dobré kamarádky tu zatím nemám, ale když chci jet pryč, vadí mu to.
V danou chvíli jsem většinou naprosto šokovaná tím, co mi řekne. Nezmůžu se na žádnou reakci, maximálně se naštvu a na to mi on řekne, že jsem vztahovačná. Konflikt zůstává zapomenut, dokud se pak neocitnu sama doma (zatímco on je někde s kamarády) a naštvu se znovu. Tentokrát mu dám již verbálně najevo, že nejsem spokojená: trčím doma, zatímco bych mohla být jinde.
Myslím, že se neumím bránit jeho neoprávněným výtkám a velice mě to trápí. Děkuji za odpověď.
Sandra B.
Názor odborníka
Milá Sandro,
z vašeho dopisu je patrné, že s aktuální komunikací ve vztahu nejste spokojena a snažíte se hledat možná řešení. V tom bych vás ráda podpořila a pokusila se spolu s vámi nad celou situací zamyslet.
Když jsem si dotaz pročítala, pozorovala jsem na sobě nejprve pocit frustrace z toho, že nějak není možné komunikovat a pak naštvání, že přestože určitá komunikace probíhá, není uspokojivá.
Píšete, že jste s partnerem už dva roky a aktuálně vnímáte, že mezi vámi přibývá konfliktů. Předpokládám, že rozhodnutí přestěhovat se za přítelem do jeho prostředí a mezi jeho přátele, jste dobře zvážila. A k takové změně se přirozeně vážou jistá očekávání. Představa společného bydlení s sebou mohla nést například vaše očekávání, že na sebe budete mít víc času a budete trávit čas se společnými přáteli. Realita je ale podle toho, co píšete, trochu odlišná. Jako by váš partner vyžadoval, abyste se mu „kompletně“ přizpůsobila, ať už se to týká trávení volného času nebo toho, jak se oblékáte.
Na základě vašeho dopisu vnímám nerovnováhu také ve vaší vzájemné komunikaci. Píšete, že jste šokována, když partner není spokojen s tím, jak se oblékáte, nebo s tím, že chcete jít ven s kamarádkami bez něj (stejně jako on chodí ven s kamarády bez vás). Tato situace vás zaskočí natolik, že nejste schopná na ni zareagovat, a tak ji přijmete. Zároveň říkáte, že jste pak naštvaná a dáte své naštvání najevo, děje se tak ale až později.
Nevidím důvod, proč by v partnerském vztahu – tedy ve vztahu dvou sobě rovných lidí – měl mít někdo zvláštní výsady. Není nutné se druhému ve všem přizpůsobovat, žádoucí jsou naopak kompromisy a ústupky z obou stran. Šok, který se u vás dostaví po partnerově neočekávané reakci, se může projevovat citovým útlumem a disociací (lidská psychika se vyrovnává s určitými zážitky tak, že je vytěsní z vědomí). Proto, jak píšete, nejste schopná v aktuální situaci reagovat. Když se ale ze šoku vzpamatujete, dříve prožité pocity se vrátí s často větší intenzitou.
Ráda bych vás podpořila v tom, abyste našla sílu svá přání a potřeby více projevovat a prosazovat. Věřím, že když nahlédnete do svého nitra a postavíte se za sebe sama, bude vám odměnou další vývoj. Spokojenost může být navíc vyšší i díky tomu, že se budete aktivně podílet na utváření společného partnerského života.
Držím palce, ať se vám daří.
Lenka Tomaidesová
