Dobrý den,
mám takový problém, který netrápí ani tak mě, jako spíše mého partnera.
Nemám rád sex a udělám cokoliv, abych se mu mohl vyhnout. Není to o tom, že by mi to přišlo nějakým způsobem nechutné, spíše ho nepotřebuji, ani mi nijak nechybí. Dokáži bez něj pohodlně žít. Velice zřídka se stává, že bych měl náladu (řádově jednou za měsíc).
Částečně to je asi tím, že nenávidím, když se mě někdo dotýká. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si vůbec zvykl na doteky i mimo intimní partie, a i tak ve většině případů ucuknu, když na mě někdo sáhne. Nemám problém, když se někoho dotknu já, ale vůbec necítím se dobře, když je to naopak. V některých situacích až panikařím. Mám to tak od malička.
Sex je nicméně neoddělitelná součást vztahu a navíc u lidí v mém věku (21 let) hojně vyžadovaná. S partnerem jsem se o tom nijak moc nebavil, nicméně začínám vidět, že není spokojený, a proto bych potřeboval poradit, jak mám postupovat, protože netuším, jak se v tomto případě zachovat.
Budu rád za jakoukoliv odpověď. Díky.
Patrik
Názor odborníka
Dobrý den, Patriku,
stejně jako vy jste dal do úvodu podstatnou informaci, pokusím se to udělat i já. Je opravdu důležité poznat, kdo vlastně „má problém“ či komu bude přiřknut. Dovedu si představit, že existují odpovědi, které se doplňují a mohou platit zároveň. Pokusím se převyprávět, jak jsem si to poskládal.
O frustraci ve vztahu je třeba mluvit
„Problém má váš přítel“ – v tom smyslu, že by chtěl sexu víc a je frustrovaný, patří‑li do toho asi většinového prožívání sexuality. Pravděpodobně může být frustrován i jinak než čistě fyzicky, může se cítit odmítán nebo bez možnosti se chovat svobodně, aniž by vás tím obtěžoval či zatěžoval.
„Problém má váš vztah“ – v této oblasti jste každý někde jinde. Přijde mi důležité zkusit se oprostit od hodnocení, co je „normální“ a co „divné“, ale jakékoli menšinové prvky jsou vůči většinovým postojům téměř vždy v nevýhodě. I když to může být k naštvání, je dobré to vzít vážně. Většina lidí asi bude chtít žít sexuálně více aktivně, v souladu se svými potřebami i vzorci, které společnost i pro tuto oblast nabízí.
Základní věci podle mě je, abyste o tom všem spolu začali mluvit. Není to záruka, že se něco pohne dostatečně, ale troufnul bych si říci, že máte téměř záruku, že nemluvením o tom a neozřejměním toho, co je ve hře, se to časem jen zhorší. To píšu proto, abych vás povzbudil k akci, abyste hledal způsob, jak takové hovory navázat.
Může být těžké se vzájemně dotýkat i po emoční stránce. Tabu a nevyřčené věci jsou jako místa, na které se nesahá a duše jednoho, obou či duše vztahu tím chřadne. S využitím metafory dotyku bych řekl, že povede‑li se vám dotýkat se i těžkých věcí a témat, je šance, že najdete cestu i pro sladění tělesných věcí. Jde o to být upřímný a zároveň nerozehrát hru na oběť, mocného a bezmocného, neobviňovat.
To se snadno řekne, v praxi je to těžší. Nevzdávejte se, když to nepůjde hned. Příp. zvažte pomoc terapeuta, můžete se v terapii naučit spolu mluvit, víc se chápat a respektovat. Je dobré si ujasnit, jak co kdo má, a pak hledat, zda je pro vás přijatelné žít s těmito rozdíly. Vždy hrozí příliš laciné rozchody i příliš zaseklé vztahy věznící oba dva. Oba máte právo na to jít cestou, která je vám bližší.
Rozhodnutí nést určitou frustraci se snáz učiní, když jsou lidé naplňování na jiných rovinách vztahu či v životě vůbec a mají jasnou motivaci, proč spolu být. Lze se pokusit vytvořit jinou či širší představu vztahu, než je obecná představa („norma“), kterou nabízí dnešní společnost (v jejímž pozadí je narcistní představa, že existují neomezené emoční zdroje, že někde jinde bude líp a že máme právo na úplné naplnění všech našich potřeb, takže nesoulad má vždy vést k rozchodu).
Ale i tak si myslím, že je to velmi těžké a v mládí snad ještě těžší. Záleží na vašich osobnostech, motivaci a poměru toho uspokojení a neuspokojení. Je jasné, že od určité míry nesouladu je však rozchod lepší či méně horší variantou.
Poznání lze dosahovat skrze druhé
„Problém máte vy“ – minimálně tak, že se můžete cítit nespokojený, protože způsob, jakým fungujete, není přijímán či jsou na vás kladena očekávání, která se vám nechce či nedaří plnit. Problém můžete vidět skrz svého přítele jako v zrcadle – je možné, že byste podobné pocity řešil s tou zmíněnou většinou lidí.
Je také možnost (a pro psychologa je opravdu pokušení po tom nesáhnout), že svůj problém nevidíte a necítíte, i když „reálně existuje“. Může se stát, že nevidíme část toho, co se nás týká, a poznáváme to jen skrze druhé, kteří nás nějak zažívají (viz známé Johariho okénko a slepé skvrny v sebepoznání).
Pokud byste chtěl ověřit možnost – kvůli vašemu vztahu, ale hlavně kvůli sobě –, že vaše jinakost ohledně potřeby sexu, intimity a možnosti dotyků nemusí být jen vaše „přirozenost“, ale mohla být vytvarována i nějakými vztahovými zkušenostmi a zraněními, můžete využít individuální terapii a učit se v ní lépe pochopit sám sebe. Může se také posunout něco z toho, co teď vnímáte jako neměnné.
Zmínka o panice, blíží‑li se dotyk, mi spíš rezonuje s možným traumatem než s původním obrazem „vždycky jsem byl takový“. Ale to už bychom byli v hypotézách, které mají smysl jen naživo a v bezpečném prostředí – nerad bych se vás nevhodně dotknul :-).
Kdybych si tipnul témata, kterým by měla být věnována pozornost, byl by to například vztah k vlastnímu tělu, intimita v nejširším slova smyslu, vlastní hranice a jak s nimi kdo zacházel a zachází, potřeba kontroly a obtíže se někomu v důvěře odevzdat. Zkuste vnímat, jestli něco z toho vás oslovuje či vnímáte chuť se tím zabývat.
Vyzkoušejte s partnerem „bezpečné dotyky“
V jedné větě bych doporučil „bezpečné dotyky“. Bude‑li partner vědět, jak teď potřebujete věci mít, může to zkusit respektovat, pochopit a z toho bodu vyjít. Pak lze trochu spolu experimentovat. Můžete tak zjistit, jestli za prvotním „ne“ v dotýkání není ještě nějaká touha či různé obavy a pocity, které touží po tom „správném“ dotyku.
Určitě nejde sebe znásilňovat, ale ne vždy je nutno respektovat všechny své pocity jako dogma – např. když se bojím něco udělat, někam jít a ze strachu neudělám nic, jen strach posilním. Strach je pravý v tom, že ho reálně cítím, ale nedává mi často „pravou a reálnou“ zprávu o situaci, v níž jsem. Stojí za to najít způsob jak ho překročit a neposlechnout.
I individuální nebo partnerská terapie může být formou dotyku vaší duše, který může změnit prožívání intimity. Jste ve věku, který je skoro ideál na sebepoznávání – dotýkejte se obrazu, který o sobě máte, ať zjistíte, co je neměnná konstanta, co zvyk, co lze a co chcete měnit, a jaký vztah vám vyhovuje.
Můžete se najít i v asexualitě
Na druhou stranu se mluví o zavedení „čtvrté sexuální orientace“ – asexualitě. Možná se můžete najít v tom a pak hledat někoho, kdo věci cítí podobně jako vy. Nejsou už třeba seznamky, kluby, chaty a vše další pro tuto skupinu?
Asi to teď pro vás nezní aktuálně, když jste v současném partnerském vztahu, ale může to být směr, kdyby to tady nevyšlo. Třeba můžete nalézt harmonii a soulad se sebou samým skrze tuto identifikaci. Identita může zarámovat vlastní pocity a jinakost do přijatelného obrazu, který se nemusí měnit podle přání a očekávání většiny.
Ne všechny změny musí nastat ve vnitřním světě, někdy jde spíš o to najít vhodnou odezvu na to, jaký jsem, ve vnějším světě. V zásadě řešíte dilema, které se nějak týká každého – jak být ve vztahu, zažívat spojení a pocit MY, ale být dál sám sebou, mít své JÁ.
Využívejte celý web.
PředplatnéHodně štěstí při hledání odpovědi. Věřte, že máte kolem sebe tisíce dalších hledačů.
Aleš Borecký
Pomohl vám článek?
