Prosím, poraďte mi. Asi budu světlá výjimka, protože podobný problém není na celém netu.
Mám přítele a věřím mu. Není a „nemůže“ mi být nevěrný… tato žárlivost mě netrápí. Jenže: když hraje televize a objeví se tam nahá nebo polonahá kočka, on se dívá. Chápu, že je to v ději. Nekouká se nijak jinak, než já na polonahé muže. Ale já se přesto začnu potit a vnitřně klepat, jen co se nějaké to svlékání, nebo jen náznak svlékání objeví. Nějak mi to v hlavě přeskočí a mně začne ubližovat, že se dívá, protože já nejsem dost krásná. Dívá se, protože tamta je hezčí, dívá se, protože doma to nemá. A tak dále. Jsou to jen nějaké bludy v hlavě, ale nevím si s tím rady.
Na televizi se spolu díváme velmi zřídka. Nebydlíme spolu – a nač se dívá doma, nechci vědět. Jen vždy přemýšlím, co má zrovna zapnuté a u čeho usíná. Logicky chápu, že zrovna tato žena mi nemůže ublížit, ale jednoduše mi vadí možná ta rádoby dokonalost. Komplexy přitom netrpím. Zájem je o mě stále a komplimenty slyším denně. Je pravda, že od přítele ne – není na takové věci.
I on dělá chybu tím, že mi ustupuje. A zřejmě mi tím nepomáhá. Měla bych asi trénovat, dívat se s ním na tu televizi a pomalu se z toho dostávat… ale když mě to tak nějak „divně bolí“. Jsem jak na trní a nevím, zda raději nevolit samotu, než trápit nás oba. Prostě žárlím na to neživé, na fotce, na obrázku ve filmu… na to, co je krásné a jen maličko odhalené. A asi nejhorší je, že já sama se ráda podívám, dokonce i na porno. Možná spíše na ty ženy, ale to vědět přítel, tak by se asi divil, proč mě tak mrzí, jak proletí zrakem dívku v blesku. Kážu vodu a piji víno.
girassole
Názor odborníka
Dobrý den,
jsem ráda, že nám píšete. Myslím si totiž, že váš problém není nijak nezvyklý – možná jste ale jedna z mála, která o něm dokáže takto otevřeně psát.
Popisujete nepříjemné pocity, které zažíváte, když se přítel dívá v televizi na odhalené ženy. Naznačujete své vysvětlení toho, proč vám to vadí. Máte v tu chvíli pocit, že vás nevidí jako dost krásnou. Dovedu si představit, že takové myšlenky jsou opravdu dost nepříjemné a že může být těžké se jimi nezabývat.
Napadá mne, jak je tomu v jiných situacích. Jak sama sebe vidíte? Píšete, že příteli věříte, že vám není nevěrný. Říkám si, na základě čeho tuhle důvěru máte? A vůbec, jak by asi on odpověděl na otázku „proč si ze všech žen vybral zrovna vás, proč s vámi žije“?
Zkuste si odpovědět: zkuste přijít na co nejvíc věcí, pro které stojí za to s vámi být, čeho si vy sama na sobě ceníte, co byste neměnila…
Píšete, že vidíte okolo sebe zájem, slyšíte komplimenty, netrpíte komplexy. To je skvělé, myslím si, že pro spokojený vztah je dost důležité, aby každý z partnerů byl sám se sebou spokojený a věřil si. Pak se lépe daří věřit i tomu druhému a nechávat mu dostatek prostoru – třeba i v tom, na co a na koho se dívá. Ale přece jen, jsou nějaké jiné způsoby, kterými vám přítel dává najevo, že se mu líbíte? Možná to nemusejí být jen slova…
Oceňuji vaši upřímnost, když píšete o tom, že sama se ráda podíváte na odhalená těla. Jistě, na tom vážně není nic divného ani nepřirozeného. Potíž je asi v tom, že to, co zažíváme a potřebujeme sami, je pro nás bližší a pochopitelnější než u toho druhého. Můžeme se snažit o pochopení potřeb partnera, ale nikdy to nebudeme mít úplně stejně. Takže opravdu zbývají tolerance, respekt, důvěra. Možná zjistím, že přes některé věci se prostě nepřenesu a bude pro mne lepší hledat vztah, kde nebudu nic takového řešit. Ale pokud vše ostatní funguje, přišlo by mi to škoda.
Držím pěsti!
Jana Brzkovská
