Dobrý den,
poslední dobou bývám hodně náladová a kolikrát i agresivní. Teda skoro pořád. Dost mi to vadí, protože s nikým nedokážu normálně mluvit a už několikrát mě napadlo, že snad rozbiju první věc, co chytím do ruky.
Večer a někdy i přes den jdu, z ničeho nic si na něco vzpomenu – a hned pláču. Nejčastěji myslím na to, že jsem v Praze už pět měsíců a ještě jsem nenašla práci. Už nevím, jak to mám řešit – tu svou náladovost.
Ukončila jsem střední školu a přišla do Prahy za přítelem. Chci jít na vysokou, ale nevím, co mě zajímá. Nechci si špatně vybrat, protože jsem si už špatně vybrala střední. Studovala jsem ekonomii, což mě nezajímá – když mi ale bylo 16, nevěděla jsem, co chci. Vlastně to nevím ani teď.
Moc vás prosím o radu, protože sama už vůbec nevím, jak to mám zvládat. Za odpověď vám předem děkuji. Je mi 19.
S pozdravem Aďka
Aďka
Názor odborníka
Dobrý den, Aďko,
nejprve mi dovolte ocenit fakt, že jste se rozhodla svůj problém řešit a napsat tento dotaz. Rozhodnutí je první krok ke změně. A já se vám pokusím pomoci, jak je to jen takto na dálku písemnou formou možné.
Naše nálady nevznikají jen tak, ale mají nějaký důvod. Smutek a vztek patří k sobě a často se i spolu projevují – v zásadě jsou si velmi podobné, liší se jen svou aktivizující, či tlumící tendencí. Vztek je emoce vybuzující aktivitu a směřující zevnitř ven, smutek nás naopak utlumuje a obrací dovnitř. Vztek (i smutek) často souvisí s pocitem bezmoci, nespokojenosti, s pocitem, že svůj život nemáme tak zcela ve svých rukou, nebo že nám svět nenabízí, co bychom potřebovali.
Jak jsem pochopil, máte s přítelem nový život v Praze, ale ještě jste se tam pracovně neuchytila, máte vystudovaný obor, který vás nebaví, a chtěla byste na vysokou, ale nevíte, co by vás naplňovalo. Pokud se snažím vcítit do pocitů, které jste vyjádřila ve svém mailu, vychází mi z toho směs skepse a nespokojenosti z absence cíle, smyslu a naplnění.
Přiznávám ale, že odhadování něčích emocí na základě psaného slova může být trochu jako věštění z křišťálové koule. Neberte tedy prosím mé mínění jako nějakou nezpochybnitelnou diagnózu. Spíš je to námět k zamyšlení nad skutečnými pocity, který ze svého současného života máte.
Jak zjistím, co chci?
Větu: „Nevím, co chci“, slýchávám ve své praxi často. Většinou od klientů, kteří nejsou z nějakého důvodu v kontaktu se svým prožíváním (se svými pocity) – někteří proto, že na vše jdou „hlavou“ a pocity pro ně nejsou důležité (hodně často se s tím potkávám třeba u programátorů, ale nejen u nich), jiní naopak proto, že jejich pocity jsou tak silné a nepříjemné, že je vnímají jako obtěžující a dotyčný se snaží jich zbavit – potlačit je.
Jenže to má úskalí – pokud nejsme v kontaktu se svými pocity, nemůžeme zjistit, co chceme, protože bez schopnosti cítit nedokážeme rozpoznat subjektivní hodnotu věcí. Můžeme to zakamuflovat tím, že se přimkneme (často nevědomě) k cizím hodnotám. Ale naplňování cizích hodnot nevede k pocitu štěstí a naplnění. Znám řadu lidí, kteří dlouhá léta naplňovali nějaký neosobní obraz úspěchu a štěstí a když ho dosáhli, prožili velkou deziluzí, protože očekávaná odměna – pocit naplnění – nepřišla. Ani nemohla – recept na štěstí je pro každého z nás osobní a jedinečný.
Jak se tedy dobrat k osobnímu kompasu, který by mi ukazoval, co v životě chci, co pro mě má smysl a co mě naplňuje? Jednoduše tím, že se naučíte, jak najít odpověď na to, jak mi je a co chci nebo potřebuji právě teď, v tomto okamžiku.
Nabízím vám k tomu účelu následující techniku.
Nejprve je potřeba, abyste se dostala do kontaktu se svým prožíváním, k tomu slouží první část této techniky, které se říká zakotvení.
- Zavřete si na chvíli oči a uvědomte si postupně jednotlivé doteky, díky kterým cítíte své tělo – dotek nohou s podlahou, doteky těla s židlí, doteky rukou s tělem, nebo opěrkami židle, dotek mezi rty, tlak čelistí přenášený na zubní lůžka. Nakonec si uvědomte celé své tělo. Nehodnoťte, co cítíte, neanalyzujte, jen pasivně zaznamenávejte jednotlivé pocity
- Potom přeneste pozornost do úst a povšimněte si, jak vám to v ní chutná?
- Nadechněte se nosem a povšimněte si vůní nebo pachů, které vás obklopují.
- I když budete mít oči zavřené, tak do nich přes víčka dopadá trochu světla. Povšimněte si toho.
- Na chvíli se zaposlouchejte.
Teď máte všech pět (smyslů) pohromadě. A můžete si tedy položit dvě otázky:
- Jak mi tady a teď je?
- Co by to teď potřebovalo?
Až budete mít odpovědi, otevřete opět oči.
Důležitá poznámka – tyto otázky nejsou určeny pro „hlavu“. Odpovědi na ně se tedy nesnažte vymyslet. Nechte je vzejít z vašeho aktuálního pocitu tady a teď.
Síla detailů
Máte teď své odpovědi na otázku, jak se aktuálně máte a co chcete. Co s tím? Já například právě zjistil, že mám žízeň a taky že jsem už usezený a potřebuji sklenku vody a procházku. Žádný závratný objev, co? Máte pravdu, ale předtím jsem to nevěděl, protože jsem byl ponořený do psaní. Teď to vím a můžu se podle toho zařídit a udělat něco pro sebe, něco zdánlivě malého, ale jsou to právě detaily, co utváří náš pocit životní spokojenosti. Často máme pocit, že je potřeba vynaložit velké úsilí na to, abychom se mohli cítit dobře, ale v mnoha případech stačí úplné drobnosti.
Doporučuji provádět tuto techniku alespoň 4× denně, než ji dostanete do krve. Pokud vás bude bavit, dělejte ji tak často, jak chcete. Začátečníkovi zabere cca 3 minuty, pokročilému ale už jen pár vteřin.
Pokud si tuto dovednost osvojíte a učiníte z ní návyk, tak se vaše schopnost rozpoznávat, co je pro vás osobně důležité a co ne, postupně vytříbí, z vašich pocitů se stanou spojenci a pak bude snadné najít odpověď i na tak obtížnou otázku, jako je ta, co chci od života. Funguje to – mám to ověřené na sobě. :-)
Přeji vám, abyste našla svůj recept na štěstí a naplnění a budu vám držet palce.
