Když se bavím s otcem, neustále mi předhazuje jeho výsledky v práci nebo výsledky těch nejlepších. Mám stále pocit nedostatečnosti.
Došlo to do stavu, kdy když sednu k práci, cítím v celém těle takové napětí, že je pro mě velmi těžké pracovat, a cítím se hrozně.
Říká mi, co jsem udělal špatně nebo mě „shazuje“, ale je to formou takového popichování a já vážně nevím, jestli za tím není jeho skutečný názor na mě nebo prostě jen jeho druh humoru (chová se tak i k jinýn lidem), mate mě to, protože někdy (poměrně vyjímečně) mě zase pochválí.
Problém je v tom, že to vnímám tak, že má velmi vysoké nároky na to, co považovat za dobré, ale i u sebe. Jak jsme psal výše, je velmi úspěšný. Možná je to všechno jeho forma motivace, ale u mě to má opačný efekt, chci aby mě bral takového jaký jsem bez ohledu na mé výsledky.
Vtipné je také to, že podle mě jsem poměrně úspěšný, studuji vysokou školu a přivydělávám si ve svém oboru, ve kterém, troufám si tvrdit, jsem „dost dobrý“, ale ne nejlepší – mám pocit, že pro otce to nic neznamená. A i kdybych chtěl být lepší, brání mi v tom ty pocity vyvolané mým otcem, stejně si ale myslím, že tudy cesta nevede.
Ještě musím dodat, že na druhé straně není žádný egoista, myslím, že mu na nás hodně záleží, ale nemá vyvinutou empatii, bojím se, že kdybych mu o tom řekl, nepochopí mě nebo to bude považovat za slabost.
Pavel
Názor odborníka
Dobrý den Pavle,
předem děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte, a také za zajímavý dotaz. Začnu možná poněkud „od lesa“, abych ozřejmil, co mě k vašemu problému napadá.
Malé děti si utváří obraz o tom, jací jsou, na základě reakcí nejbližšího okolí. Typicky jsou to rodiče, později i širší rodina, učitelé, vrstevníci. Děti mají přirozenou potřebu získávat na své chování odezvu a také přirozeně důvěřují tomu, co o sobě od druhých slyší. Když někdo převážně slýchá, že je šikovný, stane se to později součástí jeho přesvědčení o sobě samém. Naopak, když někdo slyší nebo i jinak zažívá (často k tomu stačí výraz tváře rodiče), že je neschopný, nešikovný, líný, hloupý, bude o tom přesvědčený a nebo se možná bude po zbytek života snažit své okolí včetně sebe přesvědčit o tom, že tomu tak není.
Problém nastává vždy, když je reakce okolí na malé dítě neadekvátní, nezohledňující skutečné možnosti dítěte a jeho dispozice nebo když je tato reakce zkreslena potřebami rodičů. Například, když rodiče přenáší na děti své vlastní neuspokojené ambice nebo také tehdy, když na ně přenáší vlastní nepřiměřené nároky. Dítě si pak zvnitřní představu o tom jaké je, která prostě nesedí. A právě ta situace, kdy se snažíte dostát nárokům, které jste si ani nevybral, jen protože jsou od vás očekávány někým důležitým, například rodiči, jsou často prožívané jako úzkost (to obvykle zahrnuje tělesné napětí, neklid, pocit ztíženého dýchání, sevření žaludku, nesoustředění apodobně).
Další rovinou je skutečnost, že se každý z nás nějakým způsobem porovnává s hodnotami a životním stylem svých rodičů. V pubertě proti němu typicky revoltujeme a odmítáme ho, později se k němu vracíme a již zralejším způsobem se poměřujeme s tím, co nám rodiče jako vzor nabízí a s tím, co chceme my sami.
A teď už k vám, Pavle – zdá se mi, že právě ve vztahu mezi vámi a otcem se děje něco z toho, co jsem obecně popsal v předešlých řádcích. Představuji si vašeho otce jako člověka s vysokými nároky, výkonově zaměřeného, který se snaží neustále být nejlepší a evidentně má od vás očekávání, že budete fungovat obdobně. A tak se vás zřejmě snaží (z mého pohledu ne zrovna vhodnou formou) motivovat k tomu, abyste spolu s ním závodil v boji o první metu. Napíšu vám teď něco, co bude vypadat poměrně banálně, ale pro řešení vašeho problému je to, dle mého názoru podstatné: To všechno jsou pouze otcovy nároky a očekávání, nikoli vaše. A je na vás, abyste si z nich vybral to, co si chcete ponechat a odmítnul to, s čím se nechcete ztotožňovat. Jako dospělý muž máte právo si zvolit vlastní cestu a je i na vás, jaké si na této cestě budete stavět cíle. A zřejmě vás i čeká to, abyste se svému otci postavil a řekl mu, že je to především váš život a možná se i někdy vymezit vůči tomu, co nechcete poslouchat (narážky, shazování).
Nevím jestli by takovéto prohlášení váš otec považoval za slabost, ale z mého pohledu takovýto krok vyžaduje velkou odvahu.
Jinak vám mohu vřele doporučit psychoterapii – mohla by vám tu vaši cestu k větší nezávislosti výrazně urychlit.
S pozdravem,
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog a psychoterapeut
