V roce 2014 odešla má milovaná prababi, která mi předala do života asi nejvíce. To, jak mi vyjadřovala lásku od útlého dětství… přitom dokázala být i velmi razantní. Ale byla to prostě ONA. Ani jedna z mých dvou babiček se jí nedokázala vyrovnat.
Babi dovršila toho roku 91. rok svého života. Poslední cca rok se jí udělal zvláštní útvar nad kořenem nosu, byla na operaci a těžko se z toho všeho regenerovala. Již dlouho předtím mluvila o tom, že je tu dlouho, měla těžký život atd. Říkám si, zda jsme selhali my jako zbytek rodiny okolo ní, nebo… Teď řeším sebe.
Prababi jsem naposledy viděla v dubnu 2014 a v září, dva dny před jejím „odchodem“, se mi zdál sen, ve kterém se se mnou loučila. Druhý den jsem mluvila s mou mamkou a ptala se jí, zda se něco neděje, že jsem měla takový sen. Prý ne. Když pak prababi zemřela a přišla mi sms od mamky, cítila jsem se velmi vyrovnaně a s požehnáním v srdci, že se se mnou babi takto rozloučila. Ona tyto schopnosti také měla, když někdo umíral, věděla to dopředu.
V tom období a celé tři roky předtím jsem měla příšerné období s chronickou nemocí, bolestmi, depresemi, prací, studiem na VŠ, bydlením sama s kočkou… ale stejně nechápu, proč jsem za babi více nejezdila v jejích posledních rocích, měsících, dnech. Celé mi to dochází až poslední dva roky, kdy jsem asi už schopna to vnímat.
V různých intervalech brečím a modlím se, zpracovávám hořkost a pocit viny nad svou blbostí, že jsem prostě v tomto totálně selhala. Zemřela v nemocnici, kde byla v péči. Jak jsme to mohli dopustit? Miluju ji, ale říci jí to už nemůžu. A tak se modlím o její klid a mír. Selhala jsem totálně jako pravnučka? Co jsem to za člověka?
S. A., 31 let
Názor odborníka
Milá S.,
děkujeme za váš dopis. Dojal mne. Představuji si, jak moc vám prababička chybí. Byla pro vás velmi důležitá a vy si to v tomto životním období uvědomujete. Píšete, že vám prababička v životě chybí, cítíte vinu, protože jste něco neudělala. Myslíte si, že jste měla konat jinak, udělat něčeho víc nebo míň? Říct jí, co pro vás znamenala, být u ní? Lidé si něco podobného říkají ve chvílích, kdy si vyčítají, že měli jednat jiným způsobem.
Myslím, S., že není možné nikdy říct, co by bývalo bylo správně. Existují jen různé možnosti, které mají různá řešení. Někdy – a to byl váš případ – je velmi obtížné si uvědomovat, mezi čím bychom měli volit. Vyžaduje to čas, energii, vnímání vlastních myšlenek, pocitů, je nutné se rozhodovat, konat. Vy jste tenkrát ale takovou kapacitu neměla.
V každém období života řešíme jiné důležité otázky. Vy jste naprosto správně a pochopitelně měla v té době jako hlavní úkol své psychické a fyzické zdraví, starosti se svou vlastní existencí. Teprve po letech, kdy tyto obavy opadly, máte kapacitu věnovat se myšlenkám a hodnotám, které až nyní cítíte jako důležité.
Zvládla jste obtížné období, kdy se člověk snaží růst do svého potenciálu, odděluje se, vymezuje se, tvoří sám sebe… zároveň s tím se ale začne setkávat s úzkostí, osamělostí, svou zranitelností a také ztrátou, s něčím vyšším nad námi, větším, silnějším, co nás udrží a povede dál. Máme pak tendenci znovu hledat spojení, a tak se stahujeme, vracíme se z oddělenosti a hledáme znovu bezpečí, kontakt a blízkost s těmi, kteří život umí žít.
Ne náhodou asi myslíte právě na vaši prababičku, která vám, jak píšete, vyjadřovala lásku, ale byla zároveň „razantní“ a svá. Na tyto postavy z minulosti vzpomínáme rádi, neboť nám dávají v následujícím životě vnitřní sílu být k sobě laskaví, ale zároveň pevní, abychom mohli zvládat překážky. To jsou ty dobré objekty v nás, kterých si moc ceníme, protože nás pozitivně ovlivňují celý život. Jsou stále s námi a pomáhají nám žít. Je skvělé, že si to uvědomujete.
Tímto dopisem navíc vytváříte to, o čem psal Irvin Yalom jako o zčeření hladiny. Zčeření vysvětluje jako možnost úlevy při ztrátě milovaného člověka. Jde o vnitřní představu soustředných kruhů vlivu, které mohou druhé ovlivňovat celé roky a následně další generace. Jeden ovlivní druhého a ten zase dalšího svou životní zkušeností, moudrostí, hodnotami, celkově jeho způsobem bytí. Jako by tím daný člověk neustále v nás žil a mezi námi pobýval.
Už tím, že jste o prababičce napsala k nám, jste dokonale zčeřila hladinu, a tak mnoho čtenářů – včetně mě – si právě teď s vámi může představit, jaká vaše prababička byla, co vám dala, a možná i díky tomu si uvědomit něco důležitého v nás.
Přeji vám, milá S., abyste pro sebe našla pochopení a mohla jít v životě v klidu dál.
Zdravím vás,
Kamila Thiele
