Několik let jsem v nerozumném vztahu s člověkem, který si se mnou hraje. Zvládla jsem se odstěhovat, oddělit od tohoto vztahu mé děti z předchozího manželství. Jistě tušíte, že nejde o člověka, který by mi nějakým způsobem ubližoval fyzicky, ale psychicky je to na dlouhé povídání. Stejně se vždycky nakonec nechám, dobrovolně a (téměř) ráda, dobýt jeho šarmem. Je to zajímavý člověk, šarmantní milenec… dokud ho to baví, a já vždycky sama sebe přesvědčím, že už se změnil.
Momentálně je ve vztahu s jinou ženou (za ty roky novinka), ovšem o to víc mě kontaktuje, chce se scházet (za jejími zády). Vždycky nakonec skončíme v dlouhých, pro mě velice příjemných telefonických rozhovorech, později objetích, několikahodinových rozhovorech u krbu o všem možném a později opět sex a pro mě nezadržitelně pád do pocitu, že jde o skutečný vztah. A vždycky nakonec ledová sprcha, několik týdnu až měsíců pauza a nanovo.
Zkusila jsem psychoterapii, kterou jsem ukončila ve chvíli, kdy jsem získala novou práci a s ní konečně i ekonomickou stabilitu, která pro mě skoro celý život byla velký problém. Mylně jsem se domnívala, že s koncem problémů s penězi, bydlením apod. budu schopna tento vztah ukončit.
Je to šílená horská dráha. Momentálně několikrát denně opravdu hezké sms, telefony, teď ovšem s tím, že navíc k tomu všemu, co už znám, má jít o paralelní vztah. Nechápu, proč se nedokážu opravdově zdravě naštvat, urazit, cokoli. Proste přestat číst jeho zprávy a emaily…
Moro, 41 let
Názor odborníka
Milá paní Moro,
povím Vám krátký příběh.
Na stavbě houknou přestávku a dělníci vybalí své svačiny. „Zatraceně!“ zařve jeden, „zase ty blbý housky se salámem!!!“ „Tak řekni svý starý, ať ti dá k svačině něco jinýho…,“ navrhuje jeho soused. „Jaký starý?“ opáčí oslovený, „já si dělám svačiny sám.“
Nevím, jakou radu čekáte, a také mi není jasné, k čemu by Vám byla, když je naprosto jasné, že vztah, tak jak se odvíjí, Vás baví a rozhodně ho nechcete ukončit. Když už Vás do toho Vaše racionální JÁ během psychoterapie vedlo, raději jste ji vzdala. Lidé totiž neodcházejí z psychoterapie proto, že dostali práci (ani proto, že včera pršelo).
Nechápu, proč se nedokážu opravdově zdravě naštvat, píšete. Pravděpodobně proto, že kdybyste tuto známost ukončila, vzniklo by ve Vašem životě nepříjemné a snad bolestné prázdno, musela byste s tím něco dělat a také byste musela převzít plnou odpovědnost za chod svého života. Takhle můžete tvrdit, že to není jen na Vás, že Vám ho komplikuje také ON. A partnerská „hra“ (podle berneovského vzoru) Vám přináší vzrušení, někdy velké uspokojení, a co víc: bezpečně Vás chrání před intimitou. Rubem té Vaší otázky by totiž mohla být věta nechápu, proč se nedokážu opravdově zamilovat a vybojovat si ho?
Nejste sama, kdo se intimity bojí; ono to neobnáší jen sérii velmi hezkých a hodnotných pohlazení, ale také riziko zranění a možná, že jste takové trauma už zažila a máte dojem, že příští byste neunesla. Vztah, který popisujete, Vás ničím takovým neohrožuje, není to nic, co by do skutečné intimity směřovalo. Je to hra zvaná „Čekání na prince“ se všemi atributy, které to v sobě nese, včetně toho, že víte, že princ nikdy nepřijde.
Kdybyste se opravdu chtěla osvobodit, vraťte se do psychoterapie. Sama to budete zvládat hůř, protože spoustu věcí už máte zaběhaných a možná jim říkáte „normální“ a vůbec nenahlédnete, že by se zrovna na nich mělo něco měnit. Toho si lépe všimne terapeut. Přeju Vám, abyste to dobře vyřešila a aby Vám bylo v životě dobře.
