S manželem jsme již devět let, z toho sedm let v manželství, máme spolu tři malé děti. Prostřední (dcera) má navíc genetický syndrom a vyžaduje větší péči. Od narození prvního dítěte nás provází vztahové problémy. Nespokojenost cítíme oba, ale pracuji na vztahu čili hlavně na sobě pouze já.
Manžel je jedináček, schopný se o sebe postarat sám, občas uvaří, pomáhá uklidit nádobí, vydělává peníze, neválí se na gauči, sportuje, věnuje se dětem, vždy vymyslí super výlety, když se milujeme, je to úžasné, ovšem iniciátorem jsem jenom já. Já se starám o děti a domácnost a dále si řeším svoje psychická zranění, aby se nám neprolínala do vztahu.
Chybí mi intimita, důvěra, respekt. O každou pusu si musím říct, stejně o jakoukoliv intimitu, večer si na gauč sedne metr ode mě. Má na mě neustále nějaké poznámky ohledně domácnosti (je zvyklý z domova na perfektní úklid, což není mým smyslem života – uklízím pravidelně, ale se třemi dětmi prostě pořádek každý den neudržím, zvlášť když chodíme hodně ven, o víkendech jsme většinou pryč), chce udělat vtip, ale neuvědomuje si, že mě tím zraňuje.
Cítím i přílišnou kontrolu, zda se dobře starám o děti (namazala jsi je, měl ponožky, ostříháš ho, nekupuj jim každý den zmrzlinu – měli ji dvakrát za týden). Cítím se naprosto neschopně. Řešila jsem to s ním několikrát, loni jsme dokonce měli tři sezení s párovou terapeutkou, ovšem pak to manžel utnul. Potřebu větší blízkosti i jeho poznámky jsem s ním řešila.
Snažím se víc věnovat sobě a svým potřebám, jenže žádný moc větší efekt nevidím. Bojím se, že se takhle vzdálíme příliš – bojím se hlavně kvůli dětem, nechci jim způsobit újmu. Navíc za vše jsem viněna já. On o našich problémech nechce moc mluvit, nechce je řešit, takže iniciátorem této komunikace jsem já, a když se u toho pohádáme, viní samozřejmě mě. Jsem ochotná pracovat na sobě i na našem vztahu, ovšem potřebuji nějakou podporu a tu necítím.
Tereza, 33 let
Názor odborníka
Obtíží poradny přes internet je fakt, že chybí ten druhý pohled na vztah. Vy se snažíte být férová a píšete o svém muži i pár dobrých věcí, čehož si cením. Přestože jsem nenalezl žádnou otázku, pokusím se formulovat pár myšlenek.
Na vztahu pracovat jednostranně velmi omezeně lze. Například tehdy, když je skutečně nositelem vztahových obtíží výrazně právě jen jeden. Bez ohledu na to, jak se to zastáncům korektnosti za každou cenu líbí nebo nelíbí, opravdu existují lidé, s kterými je párový život velmi těžký (až nemožný) ne z podstaty náročnosti dlouhodobých vztahů obecně, ale prostě kvůli jejich osobnosti.
Teď si asi mnoho čtenářů do této velmi nepočetné skupinky s jistotou a úlevou, že oni nic špatně nečiní, započítalo i své protějšky. Nejásejte však předčasně. Podobných osobností se v populaci nachází prý něco kolem deseti procent, a tak pravděpodobnost, že je i vaše drahá polovička jedním z nich, není příliš vysoká. Mně osobně se však i deset procent zdá smutně hodně.
Bohužel ten, kdo je pro dlouhodobý vztah kvůli svým osobnostním vlastnostem nerozdýchatelný, většinou nebude cítit potřebu své nedostatky nahlížet, přiznávat je nebo o jejich kultivaci, či dokonce odstranění usilovat. Případně bude jeho snaha málo platná. Mezi takové patří jedinci chorobně žárlící, nešťastníci stiženi formou výrazné poruchy osobnosti (je nutné odlišovat: ne všichni, kdo mají „porouchanou“ strukturu osobnosti, jsou mírou svých obtíží pro sebe a ostatní zcela nesnesitelní!), případně chorobní agresoři, sobci, věční mentoři, co mají vždy pravdu, či nenapravitelní absolutističtí pedanti.
Péče o vztah
Píšete, že vynakládáte mnoho snahy pro zlepšení manželství. Jen kvůli celistvosti mé odpovědi tedy uvedu pár vztahových „samozřejmostí“. Pokud změníte tvrdou prací a úsilím sebe a své chování, třeba se vám podaří získat jiný náhled na manžela a život s ním.
Soustřeďte se na to pozitivní, co s manželem prožíváte. Připomínejte si, za co si ho je možné vážit, užívejte si krásného milování, i když ho iniciujete vy. Oceňujte muže za to, co je na něm dobrého, zkuste snížit kritiku na minimum. Možná si i partner všimne a nastartuje se koloběh drobných vztahových zlepšení též z jeho strany.
Jsem si vědom, že v praxi jde bez pozitivní odezvy dlouhodobě vytrvat jen po omezený čas. Všichni máme své zásadní potřeby a bez jejich uspokojování chřadneme. Potřeba respektu, důvěry, intimity je ve vztahu zásadní. Naprosto chápu, že pokud vám pocitově chybí, jste nespokojena.
Prima, že jste si našli odbornou pomoc, to vás šlechtí. Třikrát je začátek, škoda, že nešlo pokračovat. Zkuste navštívit párového terapeuta místo terapeutky. Třeba bude muž ochotný ke spolupráci, když bude vaším odborným pomocníkem také muž a on se díky tomu nebude cítit v menšině. Nebo najděte terapeutický pár. Mužsko‑ženská rovnováha na straně terapeutů prospívá společnému úsilí, byť není nezbytná, pokud umí být psychoterapeut přes příslušnost ke svému pohlaví férový a snaží se stranit všem, jak rádi říkáme.
Spolu, nebo každý sám?
Aby se párům dlouhodobě dobře vedlo, musí být partneři obdařeni schopností sebereflexe, empatie a ochoty někdy ustoupit, i když je to nepohodlné a pocitově nepříjemné. Naslouchání a ohledy na přání druhého jsou nezbytnou součástí společného štěstí. Někdo si vybere život s parním válcem, který má ve všem jasno a chybí mu jemnocit pro duši druhého, stejně jako chuť skutečně na sobě v těchto ohledech pracovat. Ta sebejistota může být na začátku strhující a obdivovaná. Ale časem… neznám moc párů, kde by se pod parním válcem dařilo dobře. Tráva tam neroste, nohy se placatí.
Když nenastane onen koloběh drobných vztahových zlepšení i z manželovy strany, budete pravděpodobně stát před rozhodováním, jestli si uzpůsobit svůj život bez ohledu na manžela a neočekávat změny k lepšímu uvnitř vztahu, nebo vyrazit hledat štěstí (případně neštěstí) s někým jiným. Jsem však optimismem stižený psychoterapeut a věřím, že máte pro takové rozhodování dost času.
Neztrácejte naději – věci se často zlepší i s tím, jak děti vyspívají a jsou stále samostatnější. Vy je máte malé, zátěž, kterou musíte momentálně zvládat, je jistě obrovská. Obzvlášť když řešíte specifika vyplývající z péče o dcerku. Vlastně je poměrně běžné v takové životní fázi vnímat nespokojenost, vyčerpanost, pocit, že tak jsme si to nepředstavovali, nepochopení a mnoho jiného, co by se sem možná ani nevešlo a co vy jste sama zmiňovala.
Není jistě náhodou, že i do mé praxe často přicházejí lidé, kteří jsou v podobné situaci. Mají malé děti, jsou unaveni, překvapeni, jak se s zatížením vyrovnávají jejich drahé polovičky. Až reálná životní zátěž prověří partnery a jejich charakter i dovednosti. Mezi ty patří také čas od času snaha o pochopení druhého a upozadění sama sebe pro jeho blaho a potřeby.
S přáním všeho dobrého
Petr
