Synovi je tři a půl roku a všechno je s ním problém. Čistit zuby si nechce, převléct z pyžama se nechce, obout boty nechce… Cokoliv chci, nebo naopak nechci, aby dělal, vše je potíž. Zkouším vše možné – po dobrém, po zlém, domlouvat se s ním, slibovat. Nakonec mi často rupnou nervy a křičím nebo mu dám přes zadek. Pak je mi to samozřejmě hrozně líto, ale už nevím, co dělat.
Eva, 31 let
Názor odborníka
Jako psycholožka a psychoterapeutka pracující s matkami malých dětí podobné věty slyším často, navíc to samé zažívám i se svou tříletou dcerou. Vídám bezmoc rodičů, pochybnosti o sobě, pocity viny a stud z toho, že „nezvládám“ – vlastní dítě, výchovu, své emoce… Naše děti se nám zkrátka staví na odpor. Velmi častým důvodem je takzvaná protivůle (v angličtině counterwill). Pojem původně pochází od rakouského psychologa Otto Ranka, v současné době je používán v rámci vývojového přístupu Gordona Neufelda, z kterého zde vycházím.
Protivůle je instinktivní a automatická reakce odporu vůči jakémukoliv pocitu tlaku. Po dosažení určitého věku, obvykle kolem dvou let, začnou být děti na jakýkoliv pocit tlaku doslova alergické. Projev protivůle není něco, co nám dítě dělá „naschvál“, čím nás „chce zmanipulovat“. Může to tak samozřejmě působit, ale jde o odpor instinktivní, který se objeví sám bez vědomého rozhodnutí dítěte se tak chovat. V dětském věku je to stejně automatická reakce jako třeba odtažení ruky od horké plotýnky. Protivůle s námi zůstává jako instinktivní reakce i v dospělosti, ale přece jen v dospělosti jsme ji schopni lépe ovládat.
Každopádně čím mladší dítě, tím pravděpodobnější je, že bude na tlak reagovat protivůlí. Formy odporu mohou být různé. Některé děti křičí ne, jiné se odmítnou pohnout z pískoviště. Například moje dcera si včera zkopla z nohy botu, kterou jsem jí tam zrovna nandala. I formy našeho tlaku na dítě mohou být různé. Děti vnímají jako tlak odměny, tresty, „přirozené důsledky“ i vysvětlování. Zkrátka jakmile dítě cítí, že agenda rodiče je silnější než jeho vnitřní impulz se určitým směrem vyvíjet, odpoví automaticky rezistencí.
Proto tak často, když se dítě například nechce vzdát plenek a začít chodit na nočník, pomáhá postup „přestaňte to řešit“. Když zmizí tlak dospělých, obvykle zmizí i odpor dětí. Netlačit a nepustit se do pomyslného boje o moc je však často pro nás dospělé to nejtěžší. Když nám dítě odporuje, dostává se totiž ke kormidlu i náš vlastní instinkt protivůle. Často ještě zvětšený tlakem nás samotných na sebe a tlakem okolí. Netlačit na dítě je někdy opravdu nadlidský výkon a právě pochopení dynamiky protivůle nám dospělým může tento úkol usnadnit.
Dítě objevuje své já
Protivůle jako reakce ve vztahu dospělých a dětí je velmi častá a zároveň velmi málo pochopená. Jako máma dokážu velmi dobře pochopit proč. Vždyť ten odpor dětí nám rodičům tak často a tak hodně komplikuje život! K čemu je to vlastně dobré? Proč to příroda vymyslela zrovna takto?
Právě kolem zmíněných dvou let věku dítěte začne být mnoho věcí potíž – neposlouchá nás, vzteká se, v těch nejméně vhodných chvílích chce přezout z modrých botiček do žlutých, ráno nechce z pyžama a večer zase do něj. A přece, i když nás schopnost našich dětí říci ne dovádí často na pokraj šílenství, je to důvod k radosti – začínají se totiž stávat samostatnými, nezávislými bytostmi.
Ano, bude to ještě dlouhá cesta, ale tady u těch botiček, pyžámek a odmítání mrkvičky vše začíná, a to je krásné. Jedním z účelů protivůle je právě to, aby se naše děti dokázaly osamostatnit, najít samy sebe, své potřeby, přání a preference. Tento úkol je náročný, trvá dlouho a je potřeba, aby nám protivůle vytvořila prostor, ve kterém můžeme poznávat sami sebe.
Protivůle má však ještě jeden účel, neméně důležitý. Slouží k ochraně dětí před vlivem lidí, kteří mu nejsou blízcí. V terminologii Neufeldova přístupu chrání před lidmi, ke kterým nemá dítě vytvořenou citovou vazbu. Dítě by nemělo poslechnout nebo následovat lidi, ke kterým nemá vytvořený blízký vztah, a k tomuto účelu slouží právě instinkt protivůle.
Nabízí se ovšem okamžitě otázka, proč se protivůle objevuje u dítěte i ve vztahu s jeho nejbližšími, ke kterým citovou vazbu vytvořenu má. Odpověď na to tkví v porozumění vývoji dětského mozku. Malé děti jsou vývojově schopné být navázané pouze na jednu osobu nebo věc v jednom okamžiku. Zároveň jsou děti vybavené také instinktem následovat ty, na které jsou navázané.
Pochopení tohoto principu nám rodičům může ušetřit mnohé střety s našimi dětmi. Pokud totiž chceme získat spolupráci dítěte, musíme s ním nejprve vytvořit dobrý kontakt – získat jeho pozornost, získat si jeho úsměv, aby bylo jasné, že je dítě naladěné na nás. Než začneme dítěti udávat směr, musíme být spolu ve spojení.
Co dělat, abychom získali ochotu ke spolupráci u našich dětí?
- Vždy je na prvním místě náš vztah a kontakt s dítětem. Pokud je na nás dítě napojené, bude nás pravděpodobně následovat v tom, co chceme. Pokud je zaujaté něčím nebo někým jiným, potřebujeme si ho nejdříve „získat“.
- Pokud na nás dítě napojené je, a přesto nechce spolupracovat, je možné, že mu protivůle slouží k procesu osamostaňování se – chce si věci vyzkoušet samo po svém, poslouchat svůj vnitřní záměr, a to je důležité.
- Protivůli je dobré vnitřně ocenit – je normální, užitečná a potřebná. Je tu proto, aby našim dětem pomohla. S tímto vědomím se nám bude snáze přijímat.
- Pamatujte, že tlak vyvolává automaticky protitlak a další tlak vše jen zhorší. Pokud narazíte na protivůli, můžete si zachovat svou pevnost a laskavost v pozici rodiče, a přesto netlačit (o tom, jak na to konkrétně, třeba zase někdy příště).
- Váš pevný a láskyplný vztah s dítětem je to, co vám pomůže projít těmito náročnými okamžiky. Vždy chraňte váš vzájemný vztah a důstojnost vás obou.
Více k tématu:
Deborah MacNamara: Rest, Play, Grow
Gordon Neufeld a Gabor Maté: Držte si své děti
Nela G. Wurmová: Tlak a protitlak, Tři procesy zrání
Pomohl vám článek?
