Ilustrace: Jan Urant
odemčené

Tlak a protitlak

Čím víc na druhého tlačíte, aby něco udělal nebo něčemu věřil, tím spíš se zatvrdí.

9:14
Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová
Psycholožka

13. 9. 2023

Tenhle přirozený instinkt se v nás probudí kolem druhého roku a už nás neopustí. Tlak vyvolává protitlak – říkáte si, to přece vím, nic nového pod sluncem? Jistě. Všichni to víme, všichni tu poučku známe. A přece na ni tak často zapomínáme. Když ji udržíme na paměti, budeme lépe zvládat celou škálu situací, od domluvy s vlastním potomkem po prosazování politiky ochrany životního prostředí.

Kdo měl doma někdy dvouleté dítě, ten bude podobné situace znát:

  • Barunko, vidím, že potřebuješ čůrat.
  • Ne!
  • Chceš jít čůrat na velký záchod, nebo na malý?
  • Ne!
  • Honem pojď, podívej, jak ti tancujou nožičky.
  • Neee!

Barunka bude možná křičet neee, nepotřebuju čůrat a současně v tu samou chvíli bude čůrat na podlahu. Pro dospěláka je to jistě frustrující, pro děti docela zdravé. Když se dvouletého dítěte zeptáte prakticky na cokoliv, řekne vám obvykle „ne“. Jde o jedno z prvních slov, která se děti naučí říkat, a v určitém věku začnete pozorovat, s jakým upřímným gustem a potěšením ho na vás hulákají.

A brzy se jako pečovatelé naučíte další zásadní věc: čím víc budete na dvouleťáka tlačit nebo ho do něčeho nutit, tím spolehlivěji docílíte toho, že se nadobro zasekne nebo propukne v záchvat hněvu a pláče. A nakonec se vám možná podaří (v zápalu vlastního protitlaku proti dětskému tlaku) vybouchnout do nějaké podoby agrese taky.

Období mezi dvěma a třemi lety si pro tuhle zálibu v premise „neudělám to, protože ty to po mně chceš“ vysloužilo v angličtině trochu nelichotivou přezdívku terrible twos, v češtině období vzdoru.

To je trochu zavádějící – „vzdor“ evokuje, že rodič velí, rozhoduje, a dítě má být vždycky poslušné. Ve skutečnosti děti prochází důležitým a zdravým procesem budování vlastní osobnosti, vlastní vůle, autonomie, odloupnutí se od rodičů, na kterých doteď byli závislí každou jednu minutu svého života s každou jednou svojí potřebou.

Podle výzkumnice a poradkyně Deborah MacNamary je prostě součástí objevování sebe sama to, že potřebujeme dočasně odložit názory, povely a přání druhých. Když jsou hlasy jiných lidí hlasitější než náš vlastní, vzdor nám pomáhá vytvořit si prostor pro budování vlastního stanoviska. Cílem rodičovské výchovy ideálně nemá být poslušnost, ale zodpovědnost (a to trvá dlouho, mnohem déle, než bychom si přáli). Zdravá bytost se poslušnosti s veškerou vervou brání.

A tuhle zabudovanou obranu proti druhým lidem vnucujícím nám svou vůli si ponecháváme i do dospělosti. Ve třiceti bude náš zásek a odpor jen vypadat trochu civilizovaněji. Podle vývojového paradigmatu Gordona Neufelda k této sebeobraně máme vrozený instinkt: instinkt protivůle.

Instinkt protivůle u dětí… i v politice

Byl to rakouský psychoanalytik Otto Rank, který tento termín použil poprvé. A zpopularizoval ho právě Gordon Neufeld, autor knihy Držte si své děti, kterou napsal společně s Gaborem Maté. Vzdorovat nebo dělat pravý opak toho, co se nám řekne, kdykoliv se cítíme pod nátlakem – to je podle něj vrozený instinkt vlastní všem lidem (a mimochodem údajně i šimpanzí mláďata mají záchvaty vzteku a lezou tím svým rodičům na nervy).

Neufeld a Maté toto vysvětlují následovně: Jako děti máme zakódované obojí, jak instinkt vzdorovat, tak touhu následovat. Je nám vlastní následovat ty, se kterými máme dobrou citovou vazbu. Ostatně i Pavel KopřivaJana Nováčková, autoři známé příručky Respektovat a být respektován, píšou: „Když někomu důvěřujeme, inspirujeme se tím, co nám říká.“ Naopak je praktické, aby děti neposlouchaly ty, se kterými vazbu nemají – tedy aby je nemohl ovlivňovat kdekdo.

Proč se tedy stává, že vzdorujeme vlastním rodičům, ke kterým vazbu máme? Podle Deborah MacNamary tehdy, když touha vzdorovat převáží touhu následovat. Když je vztah narušený, cítíme příliš mnoho kontroly nebo nátlaku, nebo jsme prostě ještě moc malí a nezralí.

Když jsme velcí a zralí, rádi bychom si mysleli, že je všechno jinak. Ale protože instinkt vzdorovat je velmi zdravý, ponecháváme si ho. Můžete mít ušlechtilý záměr prosadit nějakou politiku, kterou považujete za užitečnou, a střetnete se s ním. Proto…

  • Čím víc budou politici tlačit lidi do očkování proti covidu, tím víc poroste rezistence, pochybnosti, odpor.
  • Čím víc bude vegan pohrdat masožravcem, ukazovat mu obrázky trpících zvířat a přesvědčovat ho, že je amorální hovado, tím méně ho masožravec bude brát vážně.
  • A kde začíná skutečný a velmi aktuální průšvih: Čím více bude jedna skupina lidí varovat před klimatickou změnou, vykreslovat znepokojivé budoucí scénáře, „tlouci na poplach“, tím víc se druhá skupina lidí bude zatvrzovat a říkat o nich, že jsou to blázniví ekoteroristé.

Jak tedy proplout skrze rezistenci?

Aby byly děti ochotné nás následovat a inspirovat se tím, co jim říkáme, potřebují následující:

  • Cítit, že je mezi námi spojení.
  • Vnímat od nás co nejméně nátlaku.
  • Necítit se souzené a nepřijímané.
  • Aby jim bylo umožněno zachovat si tvář.
  • Když se situace nevyvíjí dobře, trochu odstupu, pauzu. A nový pokus při lepším spojení mezi námi.
  • Prostor pro vlastní iniciativu, nápady, řešení.

Tak. A teď si pojďme ukázat kouzlo: Co potřebují dospělí k tomu, aby se inspirovali tím, co říkáme? Správně. Přesně totéž.

Spojení je klíčové, když už chceme někoho o něčem přesvědčovat. Pomůže mu například, když ze začátku o ničem nepřesvědčujeme, spíš se ptáme a poznáváme. Mnohé politické strany dojíždí na to, že se velké skupiny lidí cítí nepochopené, nevyslyšené, přehlížené. Pak jsou snadnou kořistí populistů, kteří přijdou a řeknou: „Na vás se kašle, volte nás, my jsme na vaší straně!“

Jakmile cítíme velký tlak, nedejbože souzení, nebo že si někdo myslí, že je lepší než my… zaniká prostor pro dialog. „Nejez zvířata, ty vrahu“ nemůže nikdy fungovat. Historicky nejúspěšnější vegetariánské kampaně byly ty, které říkaly: „Co kdybyste si vyzkoušeli bezmasé pondělky? Uděláte dobře pro sebe i pro planetu, vyzkoušíte si něco nového.“ Žádný tlak, žádné souzení, žádné všechno, nebo nic, prostě jen inspirace k malé změně.

I my si potřebujeme zachovat tvář a cítit, že naše rozhodnutí jsou naše. Když se budeme cítit do něčeho dotlačení, stejně z té akce budeme mít špatný pocit. Aby to mohlo fungovat, motivace musí vycházet z nás. To znamená i mít možnost vyřešit vše po svém, třeba jinak než původně navrhovaným způsobem.

A teď si představte situaci partnerského konfliktu. Chtěli byste, ať na vás partner dá. Chtěli byste, aby zvážil vaše stanoviska. Co tomu pomůže? Správně. Zase tentýž seznam. Cítit spojení. Co nejméně nátlaku. Přijetí místo odsuzování. Zachovat si tvář. Pauzu, couvnutí, když to nejde. Prostor pro sebe a svá stanoviska. Je jedno, jestli jsou nám dva nebo třicet. Funguje to pořád stejně.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

13. 9. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.