Dobrý den,
je mi 20 let, už na střední škole jsem odmítala se podřídit komukoliv, až na výjimky – na lidi, kterých si vážím.
Na střední to nebyl takový problém, kázeňské postihy jsem jednoduše „ukecala“, ale teď, když jsem nastoupila do práce, mám s tím problém. Spolupracovnice ode mě čekají, že budu snad dělat jejich práci – jejich práci!
Jsem tam chvilku, ale to neznamená, že budu dělat práci za ně, práci, kterou nemám ve smlouvě, práci, kterou mi nikdo nezaplatí. A tím, že si můj šéf neumí nastolit pořádek, zjednat respekt, a dělá vše jen proto, aby měl klid, nemám k němu úctu ani já. Nikdo v mé práci nejedná čestně, což mě nejvíce vytáčí.
Co mám dělat, když nedokážu ohnout záda? Děkuji.
Barbora
Názor odborníka
Hezký den, Barboro,
ptáte se, co máte dělat. Napadá mne tu otázku trochu poupravit a vrátit vám ji zpět: Co jste ochotná udělat? Od toho se budou odvíjet všechny vaše další kroky.
Bohužel nemám možnost s vámi situaci osobně probrat, a tak se vyhnu se jednoznačným radám. Na místo toho zde zkusím nastínit pár úvah a otázek, které by vám měly pomoci najít odpověď, kterou hledáte.
Na úvod by mne zajímalo, jestli jste ze svého pohledu nastoupila do práce, které je smysluplná a baví vás, a jakou v tomto směru máte kvalifikaci. Váš postřeh, že spolupracovnice od vás čekají, že budete dělat jejich práci za ně, je totiž zajímavý. Jak jste k němu došla? Řekly vám to? Neudělaly svou část práce, díky čemuž nemůžete vy dělat tu svou? Tohle je pozadí, které mi ve vašem dotazu chybí. Nastala‑li jedna ze zmíněních možností, co jste udělala vy? Z vašeho dotazu mám dojem rozhořčenosti. Neumím a nechci posuzovat, zda je v tomto okamžiku někomu křivděno, pro to nemám dostatek informací. Ale pro představu, jak by se taková situace dala řešit:
-
Probrat s kolegyněmi/spolupracovnicemi situaci. Vysvětlit jim, že máte dojem, že za ně děláte jejich práci, a předložit argumenty, které to dokazují.
-
Byl‑li to z jejich strany jasný požadavek, zjistit, z jakého důvodu po vás tuto práci požadují. Možná se bojí přiznat, že ji sami neodvedou dobře? Možná toho mají moc? Netuším, a jinak než diskuzí s nimi to ani vy nezjistíte.
Určitě by bylo přínosné se zamyslet nad vaší rolí v kolektivu. Je tam někdo, s kým si rozumíte a kdo stojí při vás? S kým můžete případné starosti sdílet? Samozřejmě se může stát, že je pracovní kolektiv uzavřený a nechce k sobě nikoho pustit. Záleží‑li vám na tom, stát se součástí celku, je v principu snazší najít si nejprve jednoho „spojence“, který vám se začleněním může pomoci.
Můj další dotaz bude směřovat k vašemu šéfovi. Neznám okolnosti vašeho nástupu ani důvody, kvůli kterým jste vůči němu zaujala tak jednoznačně odmítavý postoj. Píšete: „nemám k němu úctu ani já“. Mám to chápat tak, že ani vy ani vaše spolupracovnice? Předpokládám, že ho takto hodnotíte díky vlastní zkušenosti – tzn. představuji si, že jste například za ním přišla s požadavkem (možná i se situací, kterou popisujete) a on to odmítl řešit, nebo si vás ani nevyslechl. Opět zda hrají roli okolnosti, ale pokud jste ze svého pohledu udělala vše pro to, abyste společně situaci vyřešili, je možnost jít za jeho nadřízeným/zřizovatelem apod. Je na místě si uvědomit, zda ho takto vnímáte pouze vy, nebo i ostatní. A pokud je vás více, můžete situaci řešit společně.
Pokud jste vše, co jsem již zmínila, podnikla a nedošlo k žádným změnám, neubráním se otázce, proč v takové práci zůstáváte? Píšete, že tam nikdo nejedná čestně a ke svému nadřízenému necítíte úctu. Čím se vyznačují lidé, kterých si vážíte? V čem to spočívá? Nestálo by za to hledat pracovní příležitosti tam, kde tací jsou? Tušíte, kde by to mohlo být?
Nechci se pouštět do dalších spekulací. Neznám povahu vaší práce, ale poselství z mé strany je toto: Svá záda rozhodně neohýbejte. Na místo toho zkuste pátrat po důvodech a příčinách situace, ve které se nacházíte, a i přes pochopitelnou počáteční nechuť zkuste se spolupracovnicemi i šéfem zavést dialog. Troufnu si tvrdit, že vzájemný respekt a úcta se nedá vynutit, ale pouze vybudovat ochotou naslouchat druhé straně a jejím názorům. Naslouchat neznamená souhlasit.
Pokud i poté budete morálně i hodnotově cítit, že „je to špatně“ a že hledat způsob, jak se domluvit, by vás spíše ubíjel, zvažte odchod.
Přeji hodně síly a odhodlání při hledání odpovědí i řešení!
Iveta Hrotková
