„Měla bych být šťastná. Mám všechno. Objektivně. Neřeším žádné velké problémy. Nejsem na vozíčku. Nejsem bez peněz. Nejsem matka samoživitelka, co musí počítat, jestli může koupit dětem zmrzlinu. Můžu si dělat radost. Koupit si oblečení nebo si objednat jídlo z restaurace, kdykoliv chci. Přesto jako bych žila v mlze. Ve vzduchoprázdnu. Bez velkých emocí. Někdy zahlédnu pána bez nohy, maminku, co tlačí na vozíčku postižené dítě. Smějí se. Vypadají spokojeně. Nebo alespoň spokojeněji než já. Čím to, že se nedokážu radovat? Vždyť oni mají život o tolik těžší. Jak to zvládají?“
Možná při čtení prvních řádků nechápavě kroutíte hlavou. Proč by někdo nebyl šťastný, když je zdravý, finančně zabezpečený, se stabilní prací… Možná se považujete za šťastného člověka. Dokážete si svůj čas užít. Krásné okamžiky. Hezké chvíle, kdy víte, že jste spokojení. Dokážete se od srdce zasmát, pocítit vřelost, blízkost i čistou radost. Dokážete mít dobrý pocit z vlastní práce. Ale jsou lidé, a není jich málo, kteří s tím mají obtíž. Kterým, ačkoliv by podle soudu druhých mohli být šťastní, to nejde.
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.