Dobrý den,
můj problém, se kterým se chci svěřit, je celkem banální. Ale já v tom vidím obrovský problém. Nedokážu věřit mužům, čekám od nich jen to nejhorší, ponížení, zesměšnění…
Přitom můj jediný vztah, co jsem měla, byl celkem hezký. Měla jsem hodného přítele, ale od té doby mám strach ze zklamání. Po tomhle rozchodu jsem se snažila navázat nějaký kontakt s muži, nejdříve v reálu, ale to bylo dost fiasko, co mi kolikrát řekli. Tak jsem občas zkusila internet, akorát jsem hodně opatrná. A když jsem si s někým psala, tak to nějak nedopadlo.
Naposled mě jeden zesměšnil ještě před svými kamarády, se kterými byl zrovna na Skype. Takže moje poslední zkušenost – opravdu otřesná, i když se mi zdálo, že si rozumíme celkem dost. Já vím, že je to jen internet, ale i tak to celkem sníží sebevědomí, chtěla bych mít v životě někoho, na koho bych se mohla těšit, koho bych mohla milovat a bylo by to i obráceně, ale zatím fakt otřesná bilance. Takže vlastně se chci zeptat, co udělat pro to, abych začala chlapům věřit?
Nechci házet všechny do jednoho pytle.
Míša
Názor odborníka
Milá Míšo,
Píšete, že se bojíte zklamání ze strany mužů. Vztah k mužům se vytváří a bývá ovlivněn ranými zkušenostmi s otcem a poté dalšími zkušenostmi s muži. Vy se bojíte zejména zesměšnění a ponížení. Zkuste se zamyslet nad tím, z čeho pramení tato vaše obava? Často to bývá právě u lidí, kteří v dětství opakovaně zažívali podobné situace, ve kterých se coby děti cítily bezmocné (a vůči kterým se vzhledem k jejich věku nedokázaly bránit). Potom, když dospějí, považují podobné situace za osobní útok na sebe, i když to tak nemusí být vůbec myšleno. Bohužel jste nepopsala přesně, jak se vámi uvedené typické situace odehrávají (co vám kdo řekl, jak jste na to reagovala), takže nedovedu přesně posoudit, jak mohly být myšleny a proč na vás někdo daným způsobem reagoval. Někteří lidé „útočí“ na druhé, protože to považují za legraci a očekávají podobný „protiútok“.
Proto, když se do nějaké takové situace dostanete, zkuste o ní otevřeně komunikovat a ptát se druhé strany, jak je to myšleno. Zkuste se zamyslet nad tím, zda váš pocit je adekvátním pocitem na danou situaci teď a tady nebo zda v podstatě reagujete na nějakou podobnou situaci z minulosti, kdy jste se opakovaně cítila ponižovaná a zesměšňovaná (takové ponížení mohlo být například neúmyslným a neohrabaným způsobem kontaktu starších dospívajících sourozenců s vámi – neznám ovšem vaši rodinnou situaci, takže nedokážu přesně říci, z čeho to pramení u vás).
Zklamání v partnerských vztazích si zažili snad všichni lidé. Je poté těžší navázat další blízký vztah. Máme potřebu chránit sami sebe před dalším zklamáním, to je přirozené. Pokud se bojíte zklamání, dobré je proto člověka nejdříve poznat, než se mu otevřete. Komunikovat s ním, vnímat, jak na vás reaguje. Poznávání přes internet může být matoucí. Ve skutečnosti ten člověk může být jiný, než se zdá být po internetu. Ve virtuálním světě je také mnohem jednodušší druhého odmítnou, už nenapsat nebo napsat něco, co si druhá strana může špatně vyložit, protože u toho nevidíte, jakým tónem by vám to daná osoba řekla na živo, jak to vlastně myslí…
Určitě nemá smysl se zahazovat s kýmkoliv, kdo s námi chce mít kontakt. Můžete si sama vybrat takového člověka, se kterým se budete cítit dobře, který bude respektovat vaše hranice, který vás nebude urážet. Takového člověka poznáte po nějakém čase kontaktu s ním. Netvrdím, že najít životního partnera je lehký úkol! Nikdo vám nemůže zaručit, že už vás nikdy nikdo v životě nezraní, můžete se však učit pracovat sama se sebou. V tomto by vám mohla být nápomocna psychoterapie.
Srdečně zdraví
Michaela Zetíková
