Dobrý den, jmenuji se Gabriela, je mi 22 let.
Už od malička mám malé sebevědomí, ale vždycky jsem to brala tak, že to ke mně patří a nepřipouštěla si, že by to mohlo být jinak.
Na základní škole jsem byla rebel a nosila domů poznámky, přičemž moje o rok starší sestra byla pilná a poslušná.
Odrazilo se to taky na mém vztahu s mamkou. Asi v 5. třídě se mnou zašla k psycholožce. Ta se mě ptala na různé vědomostní otázky. Od té doby se náš vztah zkomplikoval a přestala jsem jí důvěřovat.
Když jsem nastoupila na druhý stupeň, tak jsem se uzavřela do sebe. Toho využili dva spolužáci a začali mě slovně napadat – jestli jsem ještě panna a podobné intimní otázky, které mi nebyly příjemné… Myslela jsem si, že to byly moje nejhorší roky. Modlila jsem se, aby moje střední škola byla lepší. A ono se mi to splnilo.
Asi po roce jsem pociťovala úzkosti a neměla jsem chuť chodit do společnosti. Začala jsem se bát lidí, začala shazovat sama sebe, že nic nezvládnu, nemám na to.
Manžel mi vždycky hrozně pomáhal, ale nikdy nepochopil to, jak se cítím. Nyní jsem na tom tak, že neustále myslím na sebevraždu, včera jsem se opila v domnění, že mi bude lépe. Jelikož jsme s manželem oba věřící, tak jsem si chtěli první milování nechat po svatbě. Jsme spolu skoro 3 měsíce, ale ještě jsem se spolu nemilovali. Jsem tak vystresovaná a nedokážu se uvolnit.
Na nic se pořádně nesoustředím, je mi neustále úzko a pořád se něčeho bojím, jsem unavená a znechucená z toho života, který je tak nenaplněný.
Gabriela
Názor odborníka
Dobrý den, Gabrielo,
čtení vašeho příspěvku ve mně evokovalo obraz mozaiky. Častěji lidé popisují nějaký konkrétní střípek ze současnosti a je na psychologovi, aby vytušil pozadí a kontext. Zde nabízíte celkem dost motivů, které však neumím bez dalšího dialogu úplně propojit – jsou to střípky z různých kapitol vašeho já, různých oblastí, pocitů a vztahových zkušeností. Napadlo mě, že mi tím možná představujete obraz, který je právě o určitém nepropojení nebo chybějícím či oslabeném středu. Jakoby chyběl nějaký základní bod, ze kterého můžete vycházet, kam se můžete vnitřně uchýlit či schovat a kolem něhož lze vytvářet dál bezpečné místo a smysluplný život. Tuto hypotézu zesiluje i vaše stažení a uzavírání se do sebe. Věřím postulátu archetypální psychologie, že symptom ukazuje cestu a naznačuje řešení, byť to dělá většinou karikaturním způsobem – úzkostné stažení do sebe tedy může být pokusem, jak najít někde (v sobě) místo, které je vnitřním domovem. Nejde pak tedy o to, povzbuzovat vás k pozitivnímu myšlení a většímu otevření se, ale spíš pomoci vám hledat účinnější a hlubší způsob stažení, zakotvení, nalezení bezpečného základu existence, o který se můžete opřít i v bouři emocí nebo ve víru nepříznivých událostí ve vnějším světě.
Tento proces ukotvování může souviset s vytvářením obrazu o sobě. Přijde mi, že zatím jste zažila několik kapitol, jak váš život – obrázek o sobě vypadal (nesebevědomé dítě, rebel, dívka s nadějí, která se modlí, manželka, atd.) Možná se váš sebeobraz nezakotvil tak, abyste mohla být se sebou spokojená, aby ty všechny části držely pohromadě a bylo jasné, kým jste a kým chcete být. Obtížnost propojování dílků mozaiky může vést řadu lidí k vyčerpání, úzkosti či rezignaci.
Mohl bych reagovat také mozaikovitě a psát ke každému aspektu, který jste popsala, ale spíš mě přitahuje zmíněné téma „chybějícího středu či základu“, jak jsem ho „zahlédl“ skrz ty nabídnuté střípky. Co je pro vás základem života, co je zásadní, jaké věci jsou nejdůležitější? Myslím, že byste (ostatně jako většina lidí) profitovala z terapie – mohla byste hledat spolu s někým, kdo může nabídnout vztah důvěry a bezpečí, jak dát svému životu základ. Snad by k základu mohla patřit i vaše spiritualita – kontakt/vztah s nadosobním rozměrem, který může dát smysl tomu nejosobnějšímu.
Myšlenky na sebevraždu jsou alarmem, který byste neměla přehlédnout. Není dobré těmto myšlenkám vyhovět ani být s nimi sama, i když na obojí máte právo. Vážím si toho, že jste ochotná je sdílet i takto zprostředkovaně. I toto téma je podnětem pro vstup do terapie, kde budete napojená na vztah (čili na život) a kde může terapeut zvažovat různé cesty pomoci, v kritickém rozpoložení třeba i cestu medikamentů. Téma sebevraždy je třeba citlivě prozkoumávat a objevovat, co byste vlastně nejradši v sobě konečným způsobem chtěla změnit, čili zničit a zabít. Sebevražda je většinou úzce spjatá s agresí vůči sobě i něčemu ve vnějším světě (říká se, že sebevražda je často dvojí vražda – zabíjím sebe i někoho, kdo můj odchod ponese po celý zbytek života, třeba s pocity viny apod.) Je důležité se dotknout pocitů vzteku, zmaru, frustrace, zklamání, naštvat se i destruovat systém v sobě (ale nikoli sebe jako celek, jako bytost!), nebo naopak naštvat se na život či někoho blízkého, ale i zde je k tomu třeba základního bezpečí a pevného bodu. Proto to bez pevného napojení, např. v rámci terapie, jde velmi těžko a omezeněji.
Je důležité naučit se uchopovat svou zlost a nespokojenost, aby se neobracela proti vám, ale mohla přirozeně proudit. Určité zablokované emoční kanály vedou někdy k tomu, že se pocity prožívají „zkresleně“ – existuje‑li např. ve vnitřním světě zákaz prožívat vztek, dostane se emoce ven „kanálem“ smutku nebo úzkosti, které jsou pak přeplněné. Terapie je mimo jiné proces, kdy se zpřístupňují 4 základní emoční kanály – radost, smutek, vztek, strach tak, aby se emoce prožívaly „tak, jak jsou“. Vzteku se pak týká například možnost prožít a vyjádřit tuto emoci v situaci, kdy se něco pokazí, nebo nedostanu‑li něco, po čem toužím, nebo je na mé cestě překážka. Nevyjádřený vztek (a nemusí to být o vybuchování a hysterii, jsou i jiné podoby vzteku) se „usazuje“ v těle či myšlenkách, kterými se pak například srážím, kritizuju nebo ponižuju.
Dalším významným bodem je najít důvody, proč žít. Podobně jako se u závislostí říká, že nejde závislost „vyléčit“, jen lze najít abstinenci, tak možná i zde je účinnější cestou najít, proč žít, a ukotvit se v sobě i skrz věci z vnějšího světa – najít svůj životní úkol, směr, identitu.
Jeden z vašich nabídnutých střípků vidím jako klenot – Gabriela, která se ve škole modlila za zlepšení, a ono nastalo. Vidím v tom vaši touhu, vaši naději (kdo se modlí, má naději), vaše přesvědčení, že doufat má smysl, že může být lépe. A je fajn, že realita nějak odpověděla. Nepropaguju teď naivní víru, že modlitba je automat na splněná přání, ale opravdu v tom vidím určitý váš postoj a odhodlání, snad i identitu. Mohla byste být „ženou, která se modlí“? Za sebe, za svět, za lidi, kteří nevědí pro co žít? Modlitbou nemyslím jen pár minut dne okořeněných zbožnými slovy, ale životní postoj, naladění, naději, která pomáhá překračovat těžkou přítomnost.
Možná je důležité otevřít téma a rozměr budoucnosti. Ucelená mozaika je z jiného úhlu pohledu obrazem relativně sladěného propojení minulosti, přítomnosti, budoucnosti a pro vás snad mohu napsat i věčnosti. Není‑li možné najít zakotvení v minulosti ani přítomnosti, je třeba aktivizovat naději pro svou budoucnost, kterou budete moci utvářet. Nedávno jsem viděl film Cloudburst, kde hlavní hrdinka říká něco v tom smyslu, že, je‑li přítomnost peklo, nejde žít v tady a teď, jak někdy nadužívají jako klišé některé terapeutické směry, ale jde žít pro budoucnost. Pro vás by mohl být opěrným bodem i rozměr věčnosti – hledat, kde zažíváte a možná i vytváříte něco nadčasového – kdy z toho těžkého života utíkáte nikoli do smrti, ale do nadčasovosti. Jsou to třeba chvíle úžasu, kontaktu s krásou přírody, lidí, krásou duše, umění apod. Jeden můj klient přečkal svou krizi mimo jiné díky přesvědčení, že bude svědkem a šiřitelem krásy ve světě. Rozhodl se, že si bude do paměti ukládat všechny stopy krásy, kterou zahlédne, bude ji nějak vyjadřovat, šířit, i když sám není v dané chvíli šťastný. Zakladatel logoterapie Viktor Frankl přežil koncentrační tábor s (lehce narcistní) představou, že bude přednášet lidem o tom, co zažil a jak přežil. Našel bod, odkud mohl uchopit své, pro většinu z nás asi nepředstavitelné, utrpení a přes trápení, možná i skrz něj našel smysl – či základní bod, kolem kterého lze domalovat originální obraz.
Máte‑li naději, nechte jí utvářet vaši cestu – chtěl bych podpořit ve vás tu „dívku, co se modlí“. Naděje může vést ke smyslu a skrz smysl k porozumění věcem, které vás teď trápí, a jejich zařazení do mozaiky tak, aby přinesly něco dobrého (minimálně ve formě zkušenosti) vám i lidem kolem vás. Mozaika, která má střed, se může proměnit v krásný celistvý obraz.
Využívejte celý web.
PředplatnéOpatrujte se.
Aleš Borecký
Pomohl vám článek?
