Hezký den přeji,
mám dost velký problém a Vy byste mi (s dovolením) mohli nějak psychologicky poradit.
Mám pět vnoučat (12, 11, 10, 10, 7) od dvou synů a na tento víkend tady byli všichni. Máme se rádi, jezdí k nám jedni nebo druzí a mnohdy všichni, často. Takřka každý víkend a většinu prázdnin. Bydlíme s manželem a dcerou (vozíčkářkou Maruškou) v Harrachově a synové s rodinami v Praze.
Včera odjeli a já večer zjistila, že někomu upadl můj tablet. Prasklá obrazovka a nefunguje. Byl to první tablet (iPad) ve všech třech rodinách, tak se všichni s ním učili a dětem jsem jej půjčovala kdykoli. Hádali se o něj, musela jsem určovat čas pro každého, prostě fajn hračka.
I když je mi 63, mám elektroniku ráda; jsem taková ta modernější babička, jak říka malý Niki – babička drsňačka. S dcerou hodně cestujeme po světě, naposled JAR, předtím USA, Svatojakubská pouť, Brazílie…, proto mám tablet, čtečku, dobrý foťák, notebook i chytrý telefon. A taky jsem na všech možných sítích, abych právě dětem a vnoučatům rozuměla a držela s nimi trochu krok. To jen tak o mně.
A teď ten problém. Nikdo se k rozbití tabletu nepřiznal. Je to nejen věc za 10 000,–, ale hlavně věc oblíbená všemi a mnou i dcerou často využívaná. Mám trvat na přiznání a posléze na zaplacení opravy či nového z kapesného dítěte?
Manžel říká: Vykašli se na to, jsou to děcka a nemělas jim ho půjčovat… Dcera (31) řve: No to teda není vůbec výchovný, kolektivní vina a hotovo, složí se na novej…
A teď babo raď. Mám trvat na přiznání nebo to nechat být? Vyřeším sice viníka, ale co když to naruší naše hezké vztahy? Co když to udělala ta malá, která je nejmenší „syčák“ a bude nešťastná nejvíc… Poraďte, psychologové, co je nejlepší varianta?
Je to jen věc, já vím, nejsem věcař, ale mrzí mě to, že nikdo z nich s důvěrou nepřišel – Babi, je mi to líto, promiň.
Tak tak, venku sněží, za chvíli jedu s dcerou do bazénu a je mi nějak smutno.
Mějte se fajn a ať se Vám daří.
Lida
Názor odborníka
Dobrý den,
díky za Váš dotaz. Chápu, že je Vám nepřiznání toho, kdo iPad rozbil, líto. Neporadím, jestli máte trvat na principu kolektivní viny nebo chtít najít toho jediného „viníka“. S dětmi je to složité, mnoho z toho, co dělají je ovlivněno strachem z potrestání. My dospělí jsme na tom někdy podobně, ale přeci jen je kolem nás méně těch, kdo nás „smí“ potrestat. Věřím, že ať přístroj rozbil kdokoli z dětí, může cítit vinu, ale nepřizná se právě z důvodu pocitu strachu.
Pokud byste chtěla uplatnit princip kolektivní viny, zvažte, jak byste se cítila, kdybyste byla označena za viníka a potrestána za něco, co jste neudělala. Myslím, že by to nebylo příjemné. Co byste mohla cítit? Křivdu? Vztek? A myslíte, že byste v budoucnu měla sklon být čestná v případě, že byste něco „vyvedla“, nebo spoléhala na to, že se vaše vina nějak rozprostře na všechny okolo?
Je asi také důležité, o co takovým řešením chcete usilovat. O to, aby se více lidí složilo na nový přístroj? Nebo máte představu, že skutečnému viníkovi bude trapně a přizná se? Možná prostě nechcete, aby se věc nechala přejít jen tak bez povšimnutí, protože z výchovného hlediska to není v pořádku.
Na Vašem místě bych asi zvážil formu, jakou s dětmi o rozbité věci pohovořit bez vzteku a výčitek tak, aby pochopily, že jim nikdo za podobnou nepříjemnost – jak se říká – hlavu neutrhne a je naopak chvályhodné, když se odváží k přiznání. Možná ne teď, ale v budoucnu si na to vzpomenou a zachovají se třeba jinak.
Nevěšte hlavu, mlčení nemusí svědčit o špatném charakteru, ale prostě o velkém strachu a nejistotě z následků.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
