Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Nemám žádný čas pro sebe: Co opravdu "musíte" a co byste "nemusela"?

25. 1. 2016

Dobrý den,

je mi 57 let. Žijeme v domě s manželem a mými rodiči. Maminka se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již více než rok nemůže o sebe postarat, je v podstatě upoutaná na lůžko. Tatínek (83) jí poskytuje základní osobní péči – podání jídla, léků, mytí. Evidentně ho to již zmáhá.

Starost o úklid, prádlo, větší nákupy, doprovod k lékaři je na mně. Manžel i já jsme ještě stále zaměstnaní. Máme velký dům a docela velkou zahradu. Manžel si žádné starosti o dům ani o zahradu nepřipouští. Čas po práci tráví u novin, televize nebo spí. Takže téměř všechna práce kolem je na mně. Přimět ho k tomu, aby udělal něco, na co já sama opravdu nestačím, mě stojí spoustu úsilí, a nikdy se to nakonec neobejde bez hádky.

Připadám si jako služka, pradlena, kuchařka, bez nároku na volno. Protože pokud mám při zaměstnání všechno doma stihnout, zbývá mi jen tak tak čas na vyspání. Ještě se mi nestalo, aby někdo přišel a řekl „odpočiň si, já to udělám“. Tak jenom makám a makám, zatímco ostatní doma pospávají, protože jsou staří nebo nemocní nebo unavení.

Manžela už nezajímám ani jako žena, nestojím mu za to, aby se kvůli mně oholit, nechal se ostříhat, čisté prádlo si vezme, jen když mu ho přímo podám. Spíme odděleně, už si ani nepamatuju, kdy mě vzal byť jenom za ruku. Naše děti už mají své rodiny, své starosti. Máme spolu hezký vztah, ale nevidíme se moc často kvůli větší vzdálenosti. Na přátele nemám při tomto způsobu života čas.

Stojí vůbec takový život za to? Vždyť na mně nikomu nezáleží, nikoho nezajímám…

Jana

Názor odborníka


Dobrý den,

děkuji za dotaz i za důvěru. To, jak popisujete svůj život příliš vesele a radostně nezní. Nad čtením vašeho příběhu mě napadá spousta otázek. Jako třeba kde leží hranice toho, co ještě můžete zvládnout. Kdyby to byla jen péče o maminku a částečně tatínka a manžel na sebe vzal starost o dům a zahradu, bylo by to lepší? A je vaše nepohoda daná všemi povinnostmi, které doma máte, nebo je způsobena spíše tím, že za to všechno, co děláte, neslyšíte ani náznak díků či uznání? A je to něco nového, nebo to tak bylo vždy? A jak dlouho si už uvědomujete, jak moc vám to vadí? A co by se stalo, kdybyste se k domu a zahradě začala stavět stejně jako manžel? Co by se stalo, kdybyste přestala vyvářet (nebo to omezila na nezbytné minimum)? Co by se stalo, kdyby vám zpustla zahrada? A dovedla byste – kromě popisu toho, jak je to špatně – říct, jak by to bylo dobře? Jak byste chtěla, aby to u vás doma fungovalo? Dokázala byste manželovi říci, co přesně by měl dělat jinak, co by měl změnit? Ví někdo o tom, že se trápíte? A vážně není nikdo, kdo by vám mohl pomoci s maminkou? Máte sourozence? Nemohli byste v něčem využít třeba nějaké sociální služby?

Píšete, že na přátele nemáte čas kvůli tomuto způsobu života. Vím, že to, co teď napíšu, se vám možná nebude líbit. Ale styl života máme někdy tendenci vnímat jako něco, co je nám vnuceno. Ale pravda to bývá jen částečně. Víte, nic z toho, co děláte, dělat nemusíte. Můžete opustit velký dům se zahradou, rozvést se, najít si nový vztah, nestarat se o rodiče… Tím nechci říct, že to máte udělat. Ani že by to bylo správné. Je mi jasné, že minimálně to poslední by vám nejspíš svědomí nedovolilo. Chci vás ale upozornit na to, že se můžete zamyslet nad tím, co opravdu „musíte“ a co byste „nemusela“. Co by se doma třeba stalo, kdybyste onemocněla a byla dva týdny „mimo“. Kdo by se o to všechno postaral? A postaral by se někdo, nebo by tam všichni pomřeli hlady a špínou? Víte, nevím, jestli je to váš případ, ale existuje jeden osobnostní styl, kterému se říká sebeobětování. Vyznačuje se tím, že namísto, aby člověk (vy)řešil příčiny své nespokojenosti, zvýší míru toho, co ji způsobuje do takové míry, že na to (vy)řešení už nezbývá kapacita. Není to náhodou váš případ?

Asi očekáváte, že vám poradím co dělat. Radím tedy následující: Rozdělte si věci na nezbytné a ty ostatní. Promluvte si s manželem. Obnovte kontakty s přáteli.

Držím vám palce,

Pavel Král

Diskuse 0

Pavel Král

Klinický psycholog, psychoterapeut, hypnoterapeut

www.psychologickeporadenstvi.com

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.