Před časem jsem přislíbila účast v jednom projektu. Teď jsem zjistila, že bych při tom měla být v přímém pracovním kontaktu s osobou, se kterou mám z dřívějška škaredý zážitek – stala se tehdy strůjcem mého vyhazovu. Zpětně myslím, že v tom nebylo nic osobního (měla své personální plány a já bohužel od předešlého vedení smlouvu na dobu neurčitou), ale ujala se své role s velkým gustem a ukázala, že se neštítí vůbec ničeho.
Tehdy jsem hrdě odkráčela středem, ale docela dlouho trvalo, než jsem si to pak v sobě přežvýkala, a stálo mě to hodně sil. Jaké bylo mé překvapení, když se dva roky nato objevila v „mé“ nové instituci (z předešlé práce byla taktéž odejita). Při letmém setkání jsem ji ignorovala, neodpověděla jsem ani na pozdrav. Teď bychom spolu musely přímo komunikovat.
Vůbec nevím, jak s ní mluvit a jak se k celé věci postavit. Nechci dělat v týmu dusno, ale ani uhýbat a tvářit se, že nic. Vím, že jsem dneska už v mnoha ohledech zběhlejší a nedala bych se tak snadno nachytat. Přesto mi představa spolupráce s touto osobou není vůbec příjemná. Ona je ve svém vystupování velmi uhlazená a korektní, pokud se zrovna nechová jako svině – a vlastně tehdy taky.
Já mám tendenci všechno řešit v sobě a hodně věci prožívám, i když to umím nedat navenek znát. A nezapomínám. Moje účast v projektu by odpovídala pár hodinám práce týdně, není to nic, bez čeho bych nemohla být, ale téma mě docela zajímá a moje účast by mohla být přínosná. Co můžu dělat?
Julie, 34 let
Názor odborníka
Hezký den, Julie,
neznám sice všechny detaily vašeho dotazu, ale k tomu co píšete, mne napadá hned několik možností, co můžete udělat. Zkusím nejprve váš příběh shrnout svými slovy, jak ho chápu.
Přihlásila jste se do projektu, který vás zaujal a kde byste mohla realizovat některé své dovednosti. Představuji si, že jste měla chuť a nápady, a třeba jste se do něj i těšila. Najednou se objevila osoba, která vám poměrně živě připomíná nepříjemnou situaci, kterou jste s ní prožila. Se zážitkem jste se tehdy nějak popasovala, nicméně něco ve vás zůstalo, protože nejen že vám představa spolupráce s ní není příjemná, ale začala jste zvažovat, jestli v projektu zůstat.
Zkuste nejdřív celou situaci více prozkoumat
Úplně na začátku bych si na vašem místě dala čas (pokud je to aspoň trochu možné) ujasnit si, jak se stavíte k projektu samotnému. Respektive, jestli je účast v něm pro vás natolik přínosná a lákavá, že by se případně mohla stát motivací k tomu znovu se vystavit nepříjemnému setkání s osobou z minulosti. Mohou vám k tomu pomoci následující otázky:
- Co všechno pro sebe mohu získat, když v projektu zůstanu?
- Co všechno mohu získat, když nezůstanu?
- O co všechno mohu přijít, když zůstanu?
- O co se všechno mohu přijít, když nezůstanu?
Vím, že píšete, že to není nic, bez čeho byste nemohla být. Nicméně bych se skrze výše popsané otázky podívala na případný přínos.
Říkám si, že ve chvíli, kdy budete mít jasno, že v projektu například zůstat chcete, bude další setkání s danou osobu vědomé rozhodnutí. To je dle mého důležitý základ pro další kroky. Budete moci odložit stranou pochyby na téma zůstat/nezůstat a naopak se zaměřit na kroky kupředu a na otázky typu:
- Jak s ní vyjít?
- Jak při jednání zachovat klid a nadhled?
či jakékoliv další, které budete považovat za důležité. A zkoušet z každé nové situace vytěžit co nejvíc zkušeností pro sebe.
Osobně si představuji, že celá situace může vést k mnohem hlubšímu poznání vašeho nitra. Můžete si osvojit nové přístupy a vzorce chování. Můžete se z každého dalšího setkání ještě víc zocelit. Můžete. Nemusíte.
Proto považuji za důležité to vědomé rozhodnutí.
Varianta 1: Zůstat a zpracovávat své pocity
S velkou pravděpodobností setrváním v projektu budete muset čelit všem těm nepříjemným pocitům, které jste zažila v minulosti, a možná i řadě dalších. A je na vás, zda se něčemu takovému chcete vystavit. Pokud ano, na místě by dle mého byla i varianta zážitek z minulosti ještě jednou zpracovat např. za doprovodu terapeuta. Ze své zkušenosti i ze zkušenosti klientů vím, jak úmorné může být nosit si sebou jakž takž přežité, ale nevyléčené zranění a jak zbytečně nám může bránit v hledání vhodných řešení. Obzvláště, když píšete, že všechno řešíte a prožíváte v sobě.
Váš pocit, vaše tělo, vaše nitro zná odpověď lépe než jakýkoliv psycholog či terapeut. Naslouchejte tomu, co vám bude říkat.
Pokud se vám k odborníkovi jít nechce, už jen samotné zaměření na vaše pocity (duševní i fyzické), sledování jejich vývoje/změn, může přinést nové vhledy či uvědomění. Ptejte se sama sebe:
- Co cítím? Jaké to je?
- Není ještě něco za tím?
- Co mi to chce říct?
Na téma práce s emocemi a poznání sebe sama skrze prožitky můžete najít řadu zajímavých článků i knih.
Určitě také existuje možnost, že se dotyčná osoba od vašeho posledního setkání změnila.
Varianta 2: Zůstat a řešit situaci společně s druhou stranou
Další způsob, jak se k celé situaci postavit, je oslovit danou osobu a zkusit upřímně a otevřeně probrat současnou situaci společně. Vysvětlit si vzájemný postoj a domluvit se na případném (ne)fungování.
Opět je velmi důležité si uvědomit, s čím byste případně do takového rozhovoru šla. S jakým záměrem. A přiznat ho hlavně sama sobě. Pokud byste totiž osobu oslovila s žádostí najít oboustranně přijatelný způsob komunikace, ale ve skutečnosti byste více prahla po odplatě za minulou zkušenost, vítězství se pravděpodobně nedočkáte.
Varianta 3: Nezůstat a rozhodnout se, zda pocity dál řešit či ne
Pokud se například rozhodnete v projektu nezůstat, umím si představit, že se konfrontaci s dotyčnou osobou vyhnete a vlastně vás nic nebude nutit k znovuprožití všech těch nepříjemných pocitů. Myslím si, že ne všechno, co je nám nepříjemné, je nutné jít hrdě řešit a zpracovávat. Někdy se opravdu může jednat o situaci typu „jednou a dost“.
Je to tahle situace, Julie? Váš pocit, vaše tělo, vaše nitro zná odpověď lépe než jakýkoliv psycholog či terapeut. Naslouchejte tomu, co vám bude říkat. A zase mne napadají další varianty, že si třeba uvědomíte, že váš vztah k dotyčné je nutné znovu zpracovat, ale třeba ne teď. A nebo že vám zrcadli něco z ještě větší minulosti, co jste prožila ještě před prvním setkáním s ní. Například.
Ale umím si představit, že i když v projektu nezůstanete a konfrontaci s danou osobou se vyhnete, potkáte dřív nebo později někoho, kdo ve vás vyvolá obdobné pocity a vy to zažijete „znovu“. A znovu si budete moci položit otázku, jak se k tomu postavit. Zda jít do hloubky, pátrat po příčinách svých nepříjemných pocitů a hledat způsob, jak s nimi naložit, nebo je někam hluboko schovat a doufat, že už se neobjeví.
Nicméně jsou to jen některé z mnoha úvah, které mě k situaci napadají. Berte je proto jen jako inspiraci ke svým vlastním.
Jaký význam pro vás celá tato záležitost má?
Zkuste si pomocí otázek v úvodu sepsat všechny varianty, které vás napadnou, a pak si vyberte tu, která vám bude dávat takhle na začátku největší smysl. Zvažte, kolik chuti, energie a odhodlání máte k dispozici pro řešení nejen samotného projektu, ale i pro řešení případných překážek. A počítejte třeba i s tím, že se váš postoj či rozhodnutí může změnit. Po prvních kontaktech či rozhovorech se může pole mezi vámi dvěma proměnit. I dotyčná samotná vnese do vašeho setkání něco ze sebe, co může vaše další kroky ovlivnit.
Využívejte celý web.
PředplatnéVím, že jsem vám přímo neodpověděla na otázku, jak s dotyčnou mluvit. Ale návodů, jak vyjednávat či jednat asertivně, je na internetu a v knihách řada.
Chtěla jsem vám nabídnout pohled na přístup, který je dle mého o něco trvalejšího charakteru a bude vám sloužit stejně dobře při všech dalších životních situacích. Tím přístupem je hlubší poznání sebe sama. Protože věřím, že díky němu si nejen že budete umět klást ty správné otázky, ale najdete v sobě i ty správné odpovědi.
Julie, na závěr chci jen říct, že vám držím palce, ať se rozhodnete postupovat jakkoliv. Sama jsem nejednou byla ve vyhrocené situaci s kolegou v týmu, a i když jsme spor vyřešili na profesní úrovni, ulevilo se mi až tehdy, když jsem pochopila, proč vlastně cítím to, co cítím, a proč reaguji tak, jak reaguji. Hodně štěstí přeji.
