Dobrý den,
je mi 46 let a jsem již dvacet let v manželství s o dva roky starším mužem. A ačkoliv to možná bude znít hrozně, poslední zhruba rok se potýkám s pocitem, že svého manžela nenávidím.
Nejsem si ani jistá, kdy tyhle pocity začaly. Možná od té doby, kdy děti začaly postupně čím dál míň jezdit domů z kolejí – dříve jezdily každý víkend, teď zhruba jednou za tři týdny. Když jsem měla vidinu toho, že mi o víkendu přijedou děti, manžela jsem si moc nevšímala. Každý jsme si dělali svoje a o toho druhého se moc nestarali.
Teď však pochopitelně ani o víkendech nemám co na práci a ubíjí mě, že manžel se mnou nechce nic podnikat, nic ho nebaví, nic ho nezajímá, jen si pořád něco kutí v dílně a garáži nebo kouká na televizi, ani povídat si pořádně nechce. Jenže když už něco řekne, leze mi tak strašně na nervy, že se stejně za chvíli někam zavřu, abych to jeho tlachání nemusela poslouchat.
Celá tahle situace mi však přijde poměrně smutná – přece se nebudeme navzájem nenávidět, nebo kolem sebe chodit do konce života jako duchové. Naše manželství ještě před několika lety takové nebylo, dříve jsme podnikali spoustu věcí a dokázali spolu konverzovat i hodiny.
Jak z této situace ven? Dá se naše manželství vůbec ještě zachránit, nebo se mám smířit s tím, že už to lepší nebude? Děkuji.
Linda
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru.
S dovolením bych začal vaší poslední větou, v níž se ptáte, zda se dá vaše manželství ještě vůbec zachránit. Víte, nejsem si jist, jestli záchrana manželství je téma, s nímž by se mělo začít. Myslím si totiž, že předtím, než se začne zachraňovat manželství, je nutné, aby se oba manželé shodli na tom, že manželství je v krizi a je třeba ho začít zachraňovat.
Z vašeho dopisu víme, že vy jste nespokojená, ale nevíme nic o tom, zda je nespokojený i manžel. Vy manželství vidíte v krizi a mluvíte o zachraňování… Ale vidí tu krizi i manžel? Možná že ano, nicméně z vašeho dopisu to nijak nevyplývá. Co je ale zjevně v krizi, je váš vztah k manželovi. Píšete, že jste: „již dvacet let v manželství s o dva roky starším mužem“. Má nějaké jméno? Dá se o něm vůbec něco říct? Nebo je to prostě manžel?
Píšete, že jste spolu dříve podnikali spoustu věcí a dokázali spolu hodiny konverzovat. Neptejte se, proč to teď nedokážete, ale proč jste s tím přestali. A kdy? Je to tak, že už spolu nic neděláte dlouho, ale doteď to až tak nevadilo, protože jste si aspoň užívala víkendy s dětmi (a v týdnu se na ně těšila)? Nebo poté, co děti odjely na studia, jste začala plánování času podřizovat tomu, že o víkendu přijedou a s manželem jste tak „přestala počítat“? Nebo je to úplně jinak? A co manžel? Vážně ho nic nebaví? A co ta dílna a garáž? Nebo je to tak, že vás nebaví to, co baví jeho? Píšete, že si nechce povídat. Ale když to udělá, nedokážete ho poslouchat a odejdete. Proč by si tedy měl chtít povídat?
Zatím to jsou jen samé otázky a žádné rady. A obávám se, že i ta rada nakonec skončí u otázek. Zkuste se nějak vyznat sama v sobě. V tom, co vám vlastně vadí na současné situaci. Co vás tak irituje na manželovi? Za co ho nenávidíte? Pokuste se najít odpověď na otázku, co by měl manžel udělat, jak by se měl chovat, abyste byla spokojená. On to určitě neví. Ale víte to vy? Kdyby se vás zeptal, co má dělat jinak, co byste mu odpověděla?
Možná, že se k tématu záchrany manželství nakonec dostanete, ale myslím, že je třeba, abyste si předtím ujasnila, co je teď špatně a co přesně by potom mělo být jinak. Když totiž nevíte, co je cíl, nikdy ho nemůžete dosáhnout. Možná, že by vám v tom mohl pomoci nějaký terapeut. Bude vám klást podobné otázky. A bude se snažit, abyste na ně nalezla odpověď.
Držím vám palce,
Pavel Král
