Dobrý den,
jsem maminka téměř pětiletého kluka. Do školky začal chodit od září, čili zhruba ve věku čtyři a půl roku. Co mě trápí? Stručně: je netikavý vůči dětem. Asi se jich bojí. Rozruší ho jakákoli změna v režimu a podobně.
Trošku se to lepší… ale už odmala je samotář, s dětmi si nehraje a na klouzačku nejde, dokud jsou na hřišti děti. Možná je maminák, nevím. Dlouho mu trvalo než třeba zkousl, že ho jiné dítě vezme na procházce za ruku, i když to byl „kamarád“ (syn mé kamarádky).
Když ho od září vzali do školky, byla jsem ráda. Za rok a půl půjde do školy a tak si „musí zvykat“. Ve školce si ale hraje sám, tulí se ke svému médikovi. Když všichni cvičí, on nechce a sedí na lavičce, když zpívají, on nezpívá, když si čistí po obědě zuby, on si je nečistí… Jinak se ve školce v rámci možností už „zabydlel“. V zimě byl hodně nemocný, byly to samé virózy, ale nyní tam chodí už pár týdnů vkuse. Je to sice lepší, ale stydí se, bojí se… nevím, těžko říct.
Na pětiletého kluka je docela ukňučený a vymejšlivý, ale jinak je chytrý a zručný. Pohybově nic moc. Trošku „sralbotka“. No a jedná se mi o to, zda mám tento problém řešit s psycholožkou, nebo vyčkat a dát tomu čas.
Dělá jisté pokroky a „otrkává se“. Je ale rozhodně „jiný“ než ostatní děti. Doma to je jinak: to je slyšet dost a líbit si nic nenechá. Je výřečný a někdy až malinko hubatý, ale ony to ty naše ratolesti zkouší. Dnes například měli ve školce paní logopedku, tak jsem ho připravovala na to, jak to bude probíhat – no a on nakonec brečel, až hysterčil, a vůbec nic neřekl.
Ivinka
Názor odborníka
Milá Ivinko,
díky za váš dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Otázky, které se týkají předškolních dětí, jsou vždy velmi citlivé. Bývá velmi náročné nalézt dostatečně konkrétní odpovědi. Důvodem je, že se děti vyvíjí velmi rychle a stejné projevy mohou mít u různých dětí zcela jiný význam a příčinu. Platí to samozřejmě v každém věku, ale mám pocit, že u malých dětí je to výraznější.
Navíc, k vysvětlení takového chování je opravdu potřeba více informací: Je důležité znát životní příběh dítěte od narození, podrobné informace o rodinných vztazích atd. Hned na začátku se tedy dostávám k tomu, že plnohodnotné řešení problému vám opravdu nabídne pouze přímá návštěva dětského psychologa. Přesto bych vám však ráda nabídla několik myšlenek, které se mi honí hlavou.
- Popisujete chování svého syna ve školce, ve vztahu k ostatním dětem. Důležité je však také to, jak se chová v domácím prostředí, ke známým lidem, k dospělým. Píšete, že doma „si nic líbit nenechá“. To je vlastně pozitivní, svědčí to o tom, že je schopen se prosazovat, že má ve svém repertoáru i jiné, např. asertivní chování, což vylučuje ty nejzávažnější diagnózy.
- Napadá mne otázka, v jakých situacích a v jakém prostředí se syn chová „normálně“, „jako ostatní děti“ – tedy ani se strachem, ani s agresí. Určité chování totiž nemusí nutně vypovídat o pevné vlastnosti nebo rysu dítěte. Může být reakcí na konkrétní situace, vztahy, na druhé lidi. Dítě se svým chováním většinou snaží něčeho dosáhnout a fixuje si takové vzorce chování, které opakovaně úspěšně sytí jeho potřeby.
- Důležitá je také struktura vaší rodiny. Zda má chlapec sourozence, zda je (jsou) starší nebo mladší, zda s vámi žije otec dětí případně nějaká další osoba. Toto všechno může hrát velkou roli v chování syna k druhým. Sourozenecké vztahy a konstelace na nás mají velký vliv.
- Svou roli může sehrávat i to, že váš syn chodí do školky poměrně krátkou dobu a nemusel ještě zcela přijmout nové prostředí a fakt, že s ním trávíte méně času. Možná, že ostatní stejně staré děti jsou „ve výhodě“, protože chodí do školky delší dobu (nejčastěji od tří let) a pro vašeho syna mohou být v jeho představách nějak „ohrožující“. A možná je prostě jen nepotřebuje.
Jsou to ale spíš úvahy a otázky, co vám nabízím, než jasné odpovědi. Opravdu si touto formou netroufám hodnotit, zda jde u vašeho syna prostě o větší uzavřenost vyplývající z jeho temperamentu, nebo zda v tom může být nějaká vážnější věc. Pokud jde o předškolní děti, jsem ve svých závěrech vždy velmi opatrná – mimo jiné i proto, že s touto věkovou skupinou nemám tolik zkušeností.
Ve vašem případě může jít o úplně „normální“ povahovou odlišnost od „průměru“. Váš syn prostě může mít spíš uzavřenou samotářskou povahu nebo mu chybí důvěra k cizím lidem a důvěra ve vlastní schopnost prosadit se mezi ostatními – a časem se to změní. Přes to všechno by ale mohlo jít také o projev nějaké počínající poruchy sociálních vztahů nebo emocí, která, pokud by se neřešila, mohla by komplikovat další vývoj dítěte. Napadá mne, že i některé zdravotní problémy mohou působit větší staženost dítěte v kolektivu. Zkrátka: nechci vás zneklidňovat. Protože jsem vaše dítě neviděla, nemohu přinést jasné závěry. Mám však na druhou stranu pocit, že je důležité porozumět tomu, proč se vaše dítě chová tak, že vám to připadá nápadné.
Vždycky totiž platí, že čím dříve začnete problém řešit, tím větší je šance na úspěch. A za osobní návštěvu odborníka nic nedáte. Většina dětských psychologů pracuje tak, že první setkání proběhne pouze s rodičem nebo zákonným zástupcem dítěte a na základě zhodnocení situace se pak rozhodnou pro další postup. Pokud psycholog uzná za vhodné, přijdete na druhou návštěvu i s dítětem, se kterým bude pracovat nenásilnou přirozenou formou s hojným využitím hry a diagnostických metod, které jsou pro děti zábavné a zajímavé. Rozhodně nejde o nějaké nepříjemné vyšetření, naopak, děti často návštěvy u psychologa velmi baví.
Určitě nejsem pro zbytečné návštěvy dítěte u lékařů a psychologů, ale už to, že máte potřebu řešit situaci písemnou cestou naznačuje, že vám synovo chování dělá starosti, což se jistě dříve nebo později projeví i na vašem chováni. Proto jsem si jistá, že návštěvou psychologa nic nezkazíte. Naopak, získáte klid a vědomí, že jste nic nezanedbala a i kdyby nic jiného, tak už toto bude pro vašeho syna, pro vás i pro celou vaši rodinu velkým přínosem.
Přeji vám radostné odpovědi na vaše otázky, mějte se fajn.
Zdraví,
Milena Nováková
Pomohl vám článek?
