Dobrý den,
nevím, jak začít. Můj problém je ten, že moc nerozumím lidem. Je mi 32 let. Už od malička jsem byla na někom závislá, na rodičích, pak na své mladší sestře, se kterou jsem chodila do školky, a později i do stejné třídy na základce, jelikož jsem měla rok odklad. Se vším mi pomáhala, radila a neměla jsem potřebu se s jinými dětmi bavit.
Na střední to začalo. Vázla jsem v komunikaci se spolužáky a pro svou uzavřenost byla terčem posměchu a šikany. Neuměla jsem jim to vrátit, snad ze strachu, a svůj vztek si vybíjela doma. Trpěla jsem a pak rodičům řekla, proč jsem tak vzteklá. Nějaký čas jsem chodila k psychologovi a on pak odešel pracovat jinam. Bylo to pak nějaký čas lepší. Po škole jsem si našla práci a již v ní pracuji několik let. Jen ty vztahy mi jaksi dělají pořád problémy.
Byla jsem uzavřená, s nikým se moc nebavila a byla kvůli tomu terčem posměchu. Chtěla jsem být hodná, ale oni mě provokovali a smáli se tomu, když jsem místo vztekání byla klidná. Chtěli mě prý naučit se bránit. Chodila jsem do práce s usměvem, bavila mě, ale oni mi dokázali zkazit dobrou náladu.
Jedna kolegyně mi řekla: Čemu se směješ, on tě ten smích brzy přejde. Za nějaký čas se ve mně něco zlomilo, změnila jsem se přes bolest k horšímu. Postavila jsem si v sobě bariéru, přes kterou pustím jen málokoho. Bavím se s nimi, ale mám v sobě pocit, že nikoho stejně moc nezajímám. Teď jsem výbušná, nervozní a mám strach se vůbec na někoho usmát. Ani partnerský vztahy mi nevychází a již nevím, co mám dělat.
Majka
Názor odborníka
Dobrý den,
děkujeme za důvěru a vaši otevřenost, se kterou se na nás obracíte. Píšete o problémech v mezilidských vztazích, včetně vztahů partnerských.
Jako bych z vašeho příběhu cítila bezmoc a křivdu. Píšete o tom, že jste byla hodná, ale ostatní vás provokovali, byla jste uzavřená a okolí se vám vysmívalo. Máte pocit, že nikoho v práci nezajímáte, na druhou stranu se sama vnímáte jako uzavřená, s nikým se moc nebavíte. Z reakcí okolí jste frustrovaná, uzavíráte se o to více.
Nedivím se, že začínáte být i výbušná a vystrašená. Být zablokovaný ve svých vlastních obranách a skrývat své skutečné dojmy a pocity před okolím většinou vede k ještě většímu psychickému tlaku. Vypadá to, že prožitkově se vám opakuje situace, kterou jste prožívala v dětství.
Když jsem četla váš příběh a pasáže o vašem dětství, představila jsem si dítě, které je poprvé v neznámém prostředí, bojí se cizích lidí, je závislé na přítomnosti sestry a je pro něj velmi obtížné navázat přirozený a spontánní rozhovor či kontakt. Je tak vystrašené, že spíše pozoruje co se v okolí děje a také si přeje, že si jej někdo všimne a zeptá se, jak se cítí, co by potřebovalo a rozptýlí jeho obavy, protože samo se cítí příliš slabé.
Prožívání je u dětí jiné než u dospělého, svět do kterého vstupují je pro ně velký a emoce z něj je také mohou ohromit i ochromit.
Všechny děti potřebují postupem času nabývat důvěry ve světě, ve kterém žijí. Seznamovat se s riziky, dosáhnout vlastní autonomie a pocitu, že stojí na vlastních nohou a že jsou spolutvůrci mezilidských interakcí. Že jsou plnohodnotnou součástí společenství, ve kterém žijí.
Každý má právo cítit se přemožen životními situacemi a svými emocemi. Stejně tak je však důležité před svým prožíváním nezavírat oči.
Každý člověk si v sobě nese představu o tom, jaký by měl být, jak by měly vypadat jeho interakce s lidmi a tato ideální představa se nemusí setkávat a většinou se ani nesetkává se skutečností – realitou a aktuálními schopnostmi daného jedince.
Tento vnitřní rozpor je nepohodlný, někdy i dost nepříjemný, což může vést k tomu že se mysl člověka realitě (emoční nebo vnější) snaží vyhnout. Jak si představujete vy, že by měl váš život a interakce s lidmi probíhat? A jaké jsou vaše skutečné pocity v oněch situacích? Jak se cítíte mezi cizími lidmi? A jak se cítíte s blízkými lidmi?
Je možné, že máte na lidi vztek, ale vedle toho se také cítíte opuštěná, odvržená, možná se mezi lidmi cítíte méněcenně a možná vás také trápí, že selhávají vaše pokusy navazovat s lidmi vztahy.
Pro lidi obecně je těžké mluvit o pocitech, které poukazují na lidskou zranitelnost. Často se to pojí s pocitem, že „nejsem dost dobrý“ (dost výkonný, dost chytrý, jsem neobratný, zatímco bych si přál oslnit své okolí – abych se pak cítil přijímaný a oceněný, což by mi pomohlo k tomu abych cítil, že jsem dostatečně dobrý).
Je těžké hovořit o pocitech selhání, když se nacházíme například na konci svých sil, narážíme na své limity nebo zjišťujeme, že jsme udělali v životě chybu. Většinu z nás k tomu provází právě pocity viny a studu. Což následně vede ke strachu otevírat se sobě i okolí ve chvílích, kdy se člověku něco nedaří. A to není pro nikoho dobrou výbavou do života.
Být upřímný a schopný se otevřít sobě a svým blízkým i ve chvílích nezdaru, selhání a zranitelnosti je klíčem k plnohodnotnému a radostnému životu. Je důležité umět sdílet, prožít a unést i nepříjemné emoce z různých životních situací.
Bude pro vás asi důležité mít možnost se propracovat, prokousat křivdami, co se vám v životě staly. A postupně vstoupit do řeky svého vlastního autentického života. K tomu bych vám doporučila jako metodu psychoterapii, která může pomoci léčit vaší zraněnu duši. Může to být i těžké a tvrdé, ale rozhodně to je možné prožít i přežít.
Cítit se v životě spokojený a šťastný je možné. Je to zázračná, ale i tvrdá práce.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám hodně sil a odvahy.
S úctou,
Veronika Šuráňová
