Co nám brání v seznamování

Nedávno jsem byl v restauraci u oběda nechtěným svědkem rozhovoru dvou kamarádů. Šlo o variaci na povzbuzování a dobré rady zkušeného a úspěšného muže svému zoufalému a stydlivému kamarádovi.

Ten stydlivý opakoval své trápení – moc stojí o vztah se ženou, ale nemůže se seznámit. Nejprve to vypadalo, že prostě nemá dost příležitostí se s někým potkat. Pak se zdálo, že i když se s někým potká, jeho nesmělá snaha nemá odezvu. Zkušený kamarád mu servíroval různé rady, jak se odhodlat, prolomit ledy atd. Nakonec už byl také zoufalý a bouchl pěstí do stolu: „Podle mě se prostě moc bojíš!“

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Tato situace mě inspirovala k zamyšlení. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak moc přeceňují vnější překážky. Zapomínají, že největší brzdy pro navázání nového vztahu mají sami v sobě.

Vnitřní brzdy

Je asi jasné, že někdo je pro seznamování obdařen větším nadáním včetně fyzické atraktivity, schopnosti působit uvolněně a dobře komunikovat. Tito lidé obvykle dokážou udělat dobrý první dojem, ale řada z nich na prvním dojmu končí a nejde jim posunout se dál. A spousta ostatních se vůbec neodhodlá ke kontaktu.

Mohou za to „vnitřní brzdy“: zaklínadla, která nám komplikují život tím, že nás přesvědčují o naší nekompetentnosti a neschopnosti nebo o nebezpečí, jež nám hrozí od druhých. Vnitřní brzdy jsou negativně formulované výroky o nás či o druhém pohlaví, které jsme přijali na základě špatné zkušenosti, případně nám je soustavně vštěpovalo blízké okolí. Vyvolávají v nás pocit ohrožení, tedy strach a také instinktivní obrannou reakci.

V každém novém seznámení se skrývá riziko, že to v nějaké jeho fázi prostě nevyjde. Takovému zklamání se chceme vyhnout.

Abychom si udrželi vnitřní rovnováhu a jakousi tvář vůči okolí, začneme hledat překážky venku, nebo zaujmeme fatalistický postoj beznadějného případu, kterému nic nepomůže. Nejspíše to znáte z různých situací, kdy se vám do něčeho nechce nebo si v něčem prostě nevěříte – máte pak velmi blízko k tomu hledat důvody, proč to nejde.

10 obvyklých zaklínadel, která nás brzdí v seznamování:

1. Nevěřím tomu, že o mne bude někdo stát – že můžu někoho přitahovat, že bude někoho zajímat můj názor, pohled na svět, mé zájmy…
   
2. Bojím se odmítnutí – v seznamování nemohu být aktivní, protože mám obrovský strach z odmítnutí.
   
3. První rande bude určitě velký trapas: bude příliš vidět má nejistota, nervozita, nebudu si umět povídat, nejsem dostatečně vtipný.
   
4. Určitě jim jde jen o to jedno – mužům samozřejmě jen o sex, ženám o peníze, dítě… Prostě mám strach, že mě ten druhý jen využije.
   
5. Bojím se, že se zamiluju a přestanu to být já. Když se zamiluju, snažím se všechno dělat jen pro toho druhého a na sebe kašlu…
   
6. Mám strach, že ztratím svobodu, budu muset podřizovat své plány někomu jinému, budu mít závazky, nebudu si moci dělat, co chci…
   
7. Hrozně se bojím závislosti. Mám strach, že se na mě ten druhý pověsí jako balvan, ještě víc se ale bojím toho, že se pověsím na druhého já.
   
8. Nevěřím opačnému pohlaví. Bojím se, že se do vztahu položím, hodně se sblížíme a ten druhý mi pak ublíží, opustí mě, zradí.
   
9. Nevěřím ve šťastné vztahy. Kolem mě se pořád někdo rozchází nebo je alespoň nešťastný, tohle nemám zapotřebí, nechci se trápit…
   
10. Nesnáším stereotyp a věřím, že do stereotypu každý vztah dříve či později spadne. V tom se pak nudím, dusím a chci z toho pryč.
    

Seznamování a navázání partnerského vztahu je proces, cesta, a my se můžeme bát kterékoliv její části. Metaforu cesty můžeme použít s jistou rezervou k celému seznamování a sbližování: Chceme do našeho života vnést něco, co nám chybí – nové zážitky, zkušenosti, vykročit ze stereotypu… a tak se rozhodneme vydat se na dobrodružnou cestu někam, kde jsme ještě nebyli.

Může nás odradit hned počáteční výběr destinace. Může se nám to celé zdát příliš nákladné. Můžeme mít strach, že se po cestě ztratíme. Nebo se obáváme, že se nám tam nebude líbit, že to může být nebezpečné. Také se můžeme bát toho, že nám tu, zatímco budeme pryč, něco důležitého uteče.

Ve výsledku si řekneme, že raději nikam nepojedeme. Ostatním možná budeme závidět. Ale co vlastně? Jejich nové zážitky? Spíše odvahu k tomu, že zariskovali, aby pro svůj život udělali něco důležitého.

V každém novém seznámení se skrývá riziko, že to v nějaké jeho fázi prostě nevyjde. Většina z nás jsme v životě zažili nějaké zklamání, zranění z odmítnutí, nevydařeného vztahu, rozchodu. A novému zranění se můžeme chtít instinktivně vyhnout – máme totiž STRACH.

Je až s podivem, jak málo se dnes bojíme skutečných nebezpečí kolem nás a jak přeceňujeme strach ve vlastní hlavě. Bát se je zcela normální, ale strachu je třeba se postavit, získat odvahu a zariskovat. Přestat přeceňovat brzdy, které nás vedou k osamělosti. Strach má totiž velké oči!