Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Neumím komunikovat s cizími lidmi: Staňte se vypravěčem svého života.

6. 11. 2015

Dobrý den,

můj problém začal už v dětství. Měla jsem zdravotní problémy, kvůli kterým jsem často chyběla ve škole, což bylo u mých spolužáků terčem posměchu a narážek. V té době jsem si z toho moc nedělala, měla jsem svou dobrou kamarádku a to mi stačilo.

Vše se změnilo s nástupem na střední školu. Kamarádka, kterou jsem si tam našla, mě pouze využívala a šikanovala, což jsem bohužel zjistila až pozdě. Kvůli tomuhle zklamání jsem se uzavřela do sebe a s ostatními spolužáky se nebavila.

Teď mám skvělou práci, úžasné kolegy, ale problém s komunikací u mě přetrval. Ráda bych byla oblíbená a komunikativní, ale když jsem středem pozornosti a mám něco říct, bojím se, že plácnu nějakou blbost a ostatní si o mě budou myslet, že jsem úplně hloupá. Mám jen pár přátel a ráda bych si získala nové, ale nevím jak, bojím se ukázat taková, jaká jsem. Často nevím, co k danému tématu říct, tak raději mlčím a držím se stranou.

Poslední dobou si celkově přijdu nespokojená se svým životem, jen nemůžu najít nic konkrétního. Přijde mi, že se vlastně ještě pořád ještě hledám to, jaká jsem a zda taková chci být. Ve společnosti blízkých lidí přitom vůbec nemám problém komunikovat a cítím se příjemně, když mám ale jednat s někým neznámým, připravuji se na to třeba dva dny dopředu, protože se toho bojím a přemýšlím, o čem se s ním bavit.

Poradíte mi, co s tím? Děkuji moc.

Markéta

Názor odborníka


Dobrý den, Markéto,

děkuji vám za váš dotaz. Začnu trochu oklikou: 

Hledat není chyba, ani když nevíme, co vlastně hledáme

Píšete: „Přijde mi, že vlastně ještě pořád ještě hledám to, jaká jsem a zda taková chci být.“ A to je dobře, nebo špatně? Obzvláště pokud máte mezi 18–25 lety, je myslím nejen normální, ale dokonce zdravé, že se člověk hledá a mění, že je s mnohým nespokojen a snaží se zkoušet nové věci. Dokonce bych řekl, že opak by by byl podezřelý. Svědčil by o přílišném uzavření se do sebe nebo sebejistotě, které se časem přetaví do nedobrého charakteru či světonázoru (sobectví, ublíženosti, pocitu, že mi svět nerozumí, izolace, bezohlednosti). Buďte ráda, že jste otevřená a máte odvahu si připustit, že se hledáte a že přesně nevíte, co hledáte. To je ostatně při hledání přece docela běžné – co hledáte, poznáte až v momentě, kdy to najdete.

Nehledat jen pravdu, ale vhodnou pravdu

Ale pojďme k vašem problému – potížím s komunikací. Rozeberu jej důkladněji, protože je to problém nejen váš, ale i mnoha dalších lidí (a zdejších čtenářů) – proto budu poměrně podrobný, aby si každý mohl něco vybrat pro svou konkrétní situaci.

Nevím, zda první dva odstavce svého dopisu chápete jako „příčinu“ vašeho současného stavu (děti se mi smály, proto se dnes bojím ukázat se, jaká jsem). Může to tak samozřejmě částečně být. Já je ale daleko spíše vnímám jako pokračování stejného problému – v jiné situaci. Neznám konkrétní podrobnosti, ale to, že se vám spolužáci smáli, pravděpodobně nebylo jen proto, že jste chyběla ve škole nebo byla nemocná. I výsměch a urážky jsou formou komunikace. A pravděpodobně byly také důsledkem toho, jak jste se svými spolužáky (ne)komunikovala vy. Nikoli důsledkem toho, kolik zmeškaných hodin jste měla. Už zde tedy vidíme: (vzájemný) problém s komunikací.

Tím samozřejmě nechci ukazovat na viníka – s tak omezenými informacemi je to nemožné a vím, že dětské kolektivy mohou být kruté. Nicméně snažit se podívat na svou historii optikou, kterou nabízím výše, znamená přestat se cítit pouze jako oběť. Možná jste měla na dané situaci podíl? A totéž mě napadá v druhém odstavci: zde jste opět obětí někoho (spolužačky, která vás zneužívá), důsledkem čehož jste se uzavřela přede všemi. Nepochybuji, že takto jste to mohla (nebo můžete) cítit. Váš příběh (zlá spolužačka -> trauma -> uzavření před ostatními) může být pravdivý, ale je pouze jedním z mnoha pravdivých příběhů, který si o dané situaci můžete vyprávět.

Kdo za to může? Jsem viník, nebo oběť?

Ztroskotá-li vám vztah, můžete si o tomto konci vyprávět několik různých příběhů: 

  • „Byla to moje vina, častokrát jsem přestřelila, se mnou je někdy obtížné komunikovat…“

  • „Měli jsme na tom oba svůj podíl, nepotkali jsme se, nebyli jsme úplně kompatibilní…“

  • „Objevila se jiné slečna, která mého chlapce odlákala a byla to její vina…“

a desítky dalších. Paradox psychologie spočívá často v tom, že hledat, který z příběhů je jediný pravdivý, je ta nejlepší cesta, jak se příliš neposunout dále. Je totiž možné, že pravdivé jsou všechny. 

Možná je skutečně ztroskotátní vztahu způsobeno tím, že někdy bylo obtížné s vámi komunikovat, i tím, že jste se k sobě nehodili, a že vše podpořila i jiná dívka, která se objevila… Nemá cenu probírat stovky těchto a dalších příběhů a volit jen jeden, ve kterém jsem největší, nebo nejmenší obětí – dle naší nátury a osobnosti. Ani jedno obvykle není příliš zdravé: v prvním případě jsme zahlceni vlastní vinou, pod jejíž velikostí přestáváme věřit, že můžete to, co všechny problémy způsobilo (tedy nás), jakkoli změnit; a v druhém případě je jakákoli změna ještě obtížnější, protože pokud se necítítíte vůbec zodpovědná za to, co se vám stalo, nemůžete být zodpovědná ani za to, že se to odestane nebo že se to bude dít jinak. Jste ve vleku prostředí – dobrých nebo špatných kamarádek, vhodného nebo nevhodného kolektivu, dobrých nebo zlých lidí. Je proto třeba hledat střední, přiměřenou pozici mezi těmito nezdravými póly.

Staňte se kreativním vypravěčem vlastního života

Doporučil bych vám proto na úvod dvě témata k vnitřní práci:

1. Podívejte se, jak zní váš typický příběh o sobě.

Příklad: V prvních dvou odstavcích vidím příběh, kdy za vše mohou „oni“, kdežto v druhých dvou odstavcích máme příběh, kdy za vše můžete pouze „vy“ – předpokládám ale, že proto, že současné „vy“ bylo historicky poškozeno oním „oni“ z prvních dvou odstavců, a proto cesta úzdravy je změnit traumata, která „oni“ kdysi způsobili.

To je pouze jeden příklad, jak můžete takovou úvahu vést. Znovu upozorňuji, že se jedná pouze o příklad, který mě napadá, neberte to z mé strany jako nějakou terapii, z krátkého příběhu samozřejmě nemohu mít dostatek informací. Ptejte se ale, jak to máte v jiných oblastech. Jaký příběh (si) obvykle vyprávíte? Jste spíše obětí, jste spíše aktivním tvůrcem (zodpovědným i za pochybení a problémy)? Nebo někde uprostřed? Nebo druhé následkem prvního? Tato preference často určuje, jaký příběh si mezi množinou nabízejících se (pravdivých) interpretací své reality vybíráme a jakému věříme. Proč se o tom tak rozepisuji? Protože právě tato víra (výběr) ovlivňuje to, co vidíme jako možné, kde vidíme možnost změny a způsob, jak takovou změnu provést. 

2. Zkuste určité příběhy o sobě i své minulosti zkusit převyprávět

Zkuste se na své příběhy podívat jinak. Hrejte si s nimi. Možná je zkuste jemně upravit. Vyprávět je jinak a podívat se, jak se u toho cítíte. Zkusit se na ně podívat z pohledu zlé kamarádky. Z perspektivy dětí, které vám nerozuměly. Nehledejte „jednu pravdu“. Hledejte rozšíření pohledů, rozšíření možností. Oči vám otevře zjištění, že není jedna pravda. A že důležité není hledat nejpravdivější příběh, ale dobrý příběh, tedy příběh, který vám bude dobře sloužit

Tím samozřejmě nemám na mysli, abyste si stvořila libovolnou historku, která se nebude dotýkat reality. Vybíráte pouze z možných pravdivých příběhů, z reálných interpretací. Ale neposuzujete pouze pravdivost. Posuzujete také (a možná především) vhodnost: Pomůže vám tento příběh? Budete se po něm cítit se pouze jako oběť okolí? Jaké šance na změnu mi dává? Jaký prostor pro naději skýtá? Co ve mně vzbuzuje? Dlouhodobou depresi nebo chuť zkusit to znovu? Činí mě hodnotnějším člověkem, který si uvědomuje své negativní vlastnosti, ale přesto se opět snaží jednat pozitivně? Nebo mě činí rezignovanou obětí vlastních nedokonalostí a chyb, nad kterými prostě nemám moc? A tak dále. 

Vaše příběhy změní především vás

Možná se vám zdá, že jsem příliš odbočil od vašeho primárního problému. Zamysleme se ale hlouběji. To, o čem píšu výše, je právě – komunikace. Komunikace se sebou, komunikace o události, komunikace o jejím významu, o jejích příčinách. Pokud si začnete své vnitřní příběhy vyprávět jinak, už tím jinak komunikujete. Ano, nejprve sama se sebou, ale právě vy jste místem změny, po které toužíte. 

Touto vnitřní komunikací se můžete postupně přesvědčit (ano, i změna názoru je to, k čemu komunikaci vede), že daná situace s druhými lidmi, ve které se nacházíte, není ohrožující, že v ní nejste zase až tak tolik hodnocena. Možná přijdete na to, že nejste až takovým středem pozornosti, že lidé nehodnotí každou vaši chybičku na způsob poroty v krasobruslení. Možná budete schopná vidět různé možnosti, různé interpretace stejných událostí. I všechno toto jsou příběhy, které si vyprávíte – o druhých, o podstatě sociálních situací, o konkrétních situacích, ve kterých se nacházíte. Vyprávějte si své příběhy jinak – a budete jiná.

Možná zjistíte, že někdo vás (opravdu) nemá rád a někdo jiný (opravdu) má a ještě někdo jiný se (opravdu) dnes špatně vyspal, takže jeho mračení si nemusíte brát příliš osobně. A možná zjistíte, že platí všechno toto a že sociální situace je vždycky složitá, mnohovýznamová, často rozporná, že jste i nejste hodnocena (jak kým, jak kdy, jak v čem), že jste i nejste zábavná, že jste i nejste sebevědomá a podobně. Tím, že se odpoutáte od od jedné hlavní pravdy svého příběhu („ostatní si o mě budou myslet, že jsem úplně hloupá“), začnete vnímat pestrost různých dalších vnitřních vyprávění, která se vám nabízí. Včetně toho „ostatní si možná o mě budou někdy myslet, že jsem úplně hloupá a nevadí mi to, protože jindy to bude zase jinak“.

Výše nastíněný postup je podle mého názoru důležitý pro hlubší změnu vašeho vlastního sebepojetí. Nevynechejte jej a nepřeskočte pouze na následující snadněji uchopitelné praktické tipy. Doporučuji vám obojí zkombinovat. Nyní ale více praktických rad:

Zajímavá budete tak, že se budete zajímat

Víte, koho během sociálně psychologických experimentů označují lidé za nejvíce zajímavého? Často nikoli toho, kdo nejvíce mluví, ale kdo se o ně nejvíce zajímá. 

Pozornost a aktivní naslouchání je balzám na duši a sebevědomí každého z nás. Chcete-li být oblíbená, nemusíte se učit nazpaměť vtipy. Místo toho zkuste paradoxně lépe naslouchat. Existuje mnoho článků o aktivním naslouchání a přiklánění pozornosti. Něco z toho určitě můžete použít, ale dejte pozor, aby celkový tvar nebyl umělý. Jedná se jenom o jedno: Mít o druhého skutečný zájem. 

Dokážete-li to (a budete-li se soustředit více na to, co druhý říká, než na to, jak jste hrozná, že nevíte, co mu odpovědět), pak vás jako zázrakem hned napadnou zajímavé doplňující otázky a zajímavé postřehy. Pak budete k druhému plně přiklánět pozornost, i nonverbálně mu ji dávat najevo (pohled do očí, přikyvování). Budete potvrzovat druhému, že ho slyšíte a že vás to, co říká zajímá („aha“, „teda to je zajímavé“, „opravdu?“). 

Podporujte druhé v tom, co říkají. To neznamená, že s nimi musíte nutně souhlasit, hovoříme o podpoře komunikace, nikoli o obsahu řečeného. Přikloňte se plně k druhému pozorností i vnitřně: nespekulujte nad tím, co říci, nevytvářejte si scénáře, ale buďte svým uvědoměním plně u vnímání druhého člověka (zrakově, sluchově, pocitově). To úplně stačí. S komunikací to dělá zázrak. Najednou budete překvapena, jak vás druzí berou a jak vás napadají zajímavé poznámky, otázky nebo i úplně jiné – tentokrát vlastní vyprávění a názory.

Zajímavá budete, když budete mít mnoho zájmů

Čím více se budete zajímat o svět a čím více různých zájmů budete mít, tím pravděpodobně najdete s jakýmkoli člověkem společnou řeč a zajímavá témata. Zajímáte-li se o vaření, literaturu, háčkování i architekturu, dokážete se bavit s prostou venkovskou babičkou („a háčkovala jste v mládí?“) i s intelektuálem („a teď jsem četla krásnou knihu…“). A to už vůbec nehovořím o tom hlavním – že dostatek zájmů o oblasti lidského poznání, dovedností nebo řemesel z vás činí nejen člověka zajímavého (ano, i atraktivního), ale také člověka vnitřně bohatého, zdravě sebevědomého a moudrého.

Trénink, trénink, trénink

Zkoušejte více vyhledávat nepříjemné situace, ve kterých máte strach povídat, či kterým se vyhýbáte. Ve vašem vyprávění se často „dobré kamarádky“ stávají omluvou, proč se nebavit s ostatními. Kamarádky jsou fajn. Ale bavit se s méně blízkými lidmi také. Až načerpáte dostatek zkušeností, bude komunikace s cizími lidmi snazší. Zkušenosti ale už z definicie vždycky musí zahrnovat také prožitky chybování, trapasu, studu, řečení hloupostí, za které se stydíte. Jinak to totiž nejde. Jen chyby jsou prostředkem našeho učení. Jen tím, že řeknete něco špatně, víte příště, jak to říci dobře (nebo alespoň jinak). Tím, že nedokážete říci nic, víte příště pouze to, jak opět neříci nic.

Snižte význam přípravy. Klíč ke konverzaci: já-ty-prostředí.

Připravovat se dva dny na neformální setkání s druhým člověkem je zbytečné. Vyvolá to ve vás takovou trému, že nakonec bude setkání probíhat ještě hůře. Příprava je dobrá: promyslete si tři čtyři témata. Rozviňte si trochu vnitřně každé z nich („na co se můžu zeptat“, „co z vlastních zkušeností o tom říci“). A to stačí. 

Zbytek nechte prostě na situaci: Když nevíte, o čem se bavit, pamatujte na osvědčený trojúhelník: já-ty-aktuální prostředí. Bavte se o jakékoli z těchto věcí nebo o vzájemném vztahu dvou z nich. To je nekonečným zdrojem témat. Příklad: 

  • Jsme tady v nějakém vztahu (já-ty), např. obchodní setkání – a už mě napadají témata: o vaší firmě (ty), o naší firmě (já), o tom, jestli druhý taky zná osobu XY (já-ty). 

  • Pokud k nám druhý člověk přijel, zeptám se, jakou měl cestu (ty-prostředí)

  • Pokud jsme v kavárně, bavím se o nápoji, který mi zde posledně chutnal (prostředí) a o tom, že máme pěkný výhled (já-ty-prostředí). Zeptám se, jaké podniky má druhý člověk rád, kam chodí (ty-prostředí). 

A podobně. Tato témata jsou nevyčerpatelná: bavit se o sobě, o druhém, o našem vztahu a o prostředí, které nás obklopuje. A to – podotýkám – jsme se ještě vůbec nezačali bavit o samotném důvodu, proč jsme se sešli…

Co druhého zajímá? Co je pro druhého hodnotou?

Autor vynikajících knih osobním rozvoji Vladimír Levi dává jednoduchý návod na zajímavost ve společenském styku. Je třeba si vnitřně položit pouze dvě otázky: „1. Co druhého zajímá? 2. Co je pro druhého hodnotou?“ To úplně stačí k nekonečné zajímavé konverzaci, po které budeme hodnoceni jako zajímavý společník. Všimněte si, že se po nás chce – abychom se daleko více soustředili na druhého než na sebe.

A že neznáte téma, které druhého nejvíce zajímá? Dělejte, co můžete vždycky: Ptejte se. Dotazujte se na to, co vás na tématu zajímá. Nechte si vyložit to, co nejvíte. Lidé většinou nedělají nic raději, než že druhé poučují o věcech, které oni znají, a druzí ne. Soustřeďte se více na druhé a méně na sebe (a svou nervozitu) a brzy se vám podaří nenuceně konverzovat.

Na závěr mi dovolte malou anekdotu na odlehčení: „Když mi bylo dvacet, měl jsem strach, co si o mě druzí myslí. Až když mi bylo třicet, tak jsem se s tím vyrovnal a začalo mi být jedno, co si o mně druzí myslí. No a teď, když je mi čtyřicet, tak vidím, že si o mně stejně nikdy nikdo nic nemyslel, protože každý byl příliš zaměstnaný vlastními problémy…“ 

Budu držet palce vám, proměně vašich příběhů i vaší komunikace.

Dalibor Špok

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.