Obracím se na vás se svým „problémem“. Píši v uvozovkách, jelikož vím, že bychom neměli nic tímto způsobem označovat. Automaticky to pak znamená problém. Ale mám takový pocit, že je to se mnou čím dál horší. Opravdu mě to trápí. Týká se to konkrétně mého vystupování ve společnosti.
Třeba dnes jsme byly s kolegyňkami na bruslích a „sednout na pokec“. Všechny se náramně bavily (mluvily), a já nic. Já mlčela a skoro jsem nemluvila. Mám pocit, že dříve to nebylo až tak hrozný. Jenže poslední léta je to horší a horší. Nestává se mi to jen s kolegyněmi, ale s jakýmkoliv jiným větším kolektivem.
Prostě se bojím cokoliv nahlas říct. Mám pocit, že by to nikoho nezajímalo. A když už se pak odhodlám, tak právě to řeknu takovým stylem, že je to opravdu nezajímavý. Asi si to pořád nepřipouštím, ale fakt mě to hodně trápí. A jak nad tím přemýšlím, a to i ve chvíli, kdy jsem mezi lidma, tak je to samozřejmě jen a jen horší.
S tím bohužel souvisí další a další věci. Mám doma sice milujícího partnera a za nic bych jej nedala, ale nemám žádné kamarádky. Když se snažím s někým navázat větší kontakt, tak prostě není odezva. Dokonce dlouholetá kamarádka ze ZŠ se se mnou už také nebaví. Já jí kolikrát napíšu a pak se vidíme. Ale sama se nikdy neozve, tudíž teď jsme se neviděly už hrozně dlouho. A mrzí mě, že jí nechybím.
Ráda bych měla víc kamarádek, víc přátel, ale prostě nevím, jak na to. Chtěla bych ve společnosti mluvit normálně, bez ostychu, ale nevím, jak na to. Kolikrát se už ani mezi čtyřma očima nedovedu smysluplně bavit. Dost často prostě ani nevím o čem. Mám v hlavě prázdno nebo jsem zavalená svými myšlenkami o tom, jak jsem neschopná něco říct.
Gellygen, 25 let
Názor odborníka
Milá Gellygen,
ačkoliv se to nezdá, lidí s podobným „problémem“ je víc než dost. Často slýchám: Jsem jediná, kdo má problém, tam venku jsou všichni v pohodě a všechno zvládají (třeba vždycky vědí, co říct). Nevěřte tomu, je to iluze. To je první dobrá zpráva – nejste v tom sama!
Další dobrá zpráva je, že existuje hned několik přístupů, které můžete použít.
Posilujte to dobré
Zaměřte se na okamžiky, kdy vám komunikace s druhými jde nebo v minulosti šla. Uvědomte si, co vám pomohlo, jak jste se cítila, s kým a kde to bylo… Zjistěte, co pro sebe potřebujete, abyste se cítila uvolněná a komunikativní, no a pak si to co nejvíc dopřávejte.
Pokud je to něco, co se zdá být externí, a tedy závislé na druhých, najděte způsob, jak si to poskytnete sama. Pokud třeba potřebujete, aby vás druhý pochválil, chvalte se. Pokud potřebujete, aby se druhý usmíval, usmívejte se. Zní to podivně? Vyzkoušejte to.
Navažte se svou nemluvností kontakt
Další možností je technika krocení démonů. Je popsána v knize Pečujte o své démony a spočívá v tom, že si představíte, že vás vždy mezi lidmi „posedne démon“. Říkejme mu třeba Nemluva, ale může se jmenovat i jinak.
Vaším cílem pak bude s touto bytostí navázat kontakt a udělat z ní spojence. Pro tuto práci je dobré najít terapeuta, který s technikou umí pracovat. Podle knihy ji sice můžete zvládnout i sama, ale chce to trochu cviku.
Zaměřte se na příčiny
A do třetice můžete pátrat, kde se blok ve vašem životě vzal, a pracovat s touto vzpomínkou. Můžete například zjistit, že vám otec v devíti řekl, ať radši mlčíte, protože to nikoho nezajímá. Jak takovou věc zpracovat?
- Využijte techniku trojdopisu.
- Vzpomínku si nakreslete a obrázek přetvořte do „lepší“ varianty. Dělá se to třeba tak, že svůj pocit ze vzpomínky nakreslíte černou pastelkou nebo tuší. Papír roztrhejte (doporučuju vztekle) a z kousků papíru s čárami vytvořte koláž. Kousky nalepte na papír a vytvořte z nich nový obraz, kterému dodáte barvy. Tvořte tak, abyste byla s výsledným obrázkem spokojená.
Další možností je účast na skupinových terapiích nebo jiná forma terapie. Záleží jen na vás, jestli chcete pracovat sama nebo pod vedením terapeuta a jaký přístup je vám blízký.
Držím palce, Zuzana
