Dobrý den,
od dětství mám problémy v sociálních kontaktech a komunikaci. Nechápala jsem, jak vztahy fungují, hledala za nimi nějaký systém. Příčiny jsem doposud viděla v neřešené šikaně na 1. stupni a tom, že si ze mě otec dělal komplice svých nevěr, což zničilo mou schopnost někomu věřit. Ale problémy tu byly už předtím.
Neuměla jsem sama navázat přátelství, vždy šlo o aktivitu někoho jiného. Pak to šlo. Problém bylo spontánní chování, to bylo výjimečné a já za ně byla moc vděčná. Později jsem panikařila z mlčení, v duchu si dokola opakovala věty tak, aby byly dokonalé, ale nakonec stejně nic neřekla. Úzkost, zaměřenost na detail, kdy mi unikal celek, emoční oploštělost, odcizenost, cítila jsem se jiná, divná, nenáviděla sebe i svět. Neuměla mít normální vztah, nevěděla, jak se chovat. Někdy jsem fungovala, někdy ne. Vinila okolí z toho, jak se ke mě chová.
Teď chápu, že moje projevy na ně působily nepříjemně. Dusila jsem to v sobě a přetvařovala se. Nemám problém s intelektem, studuji dvě VŠ a jsem posedlá uměním, tvorbou strávím hromadu času. Díky studiu sociální práce jsem pochopila, co vztahy obnáší, jsem schopná fungovat a nebýt vyčerpaná ze sociální interakce. Pořád se jí ale vyhýbám, ačkoli vím, že když jsem dlouho sama, mám z toho deprese.
Je to asi tři roky, kdy je mi líp díky tomu, že se analyzuji a hledám. Zabírá mi to ale moc času. Nechci se škatulkovat, ale hodně by se mi ulevilo, kdybych věděla, že to, co jsem prožila, není vina moje ani okolí.
Může jít o Aspergera? Děkuji.
arxana
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za důvěru, s níž jste se na nás obrátila. S dovolením začnu od konce, od vaší poslední otázky, protože na ni se bude odpovídat nejsnáze. O Aspergera s největší pravděpodobností nejde. Pokud chcete mít úplnou jistotu, můžete samozřejmě podstoupit podrobné vyšetření, ale nejspíše vám řeknou totéž.
Schopnost navazovat kontakty s jinými lidmi se učíme od útlého dětství. Nejprve v rodině, pak s jinými dětmi na pískovišti, později ve školce a tak dále. Učíme se jednak odkoukáváním, napodobováním, ale hlavně prostřednictvím vztahů v rodině. O vašich rodinných vztazích toho mnoho nepíšete, ale i z toho mála se dá předpokládat, že ideální nejsou. A protože nejspíše nebyly ideální nikdy, nenaučila jste se, jak se to navazování vztahů dělá.
Napadá mě, že jste teď trochu ve slepé uličce. Tím, že se sama na sebe díváte jako na někoho, kdo neumí navazovat vztahy, ale zároveň jste po vztazích toužila, ztrácela jste spontánnost. Lidé, kteří to umí, prostě vztahy navazují a nezabývají se tím, jak to dělají. Vy jste se namísto toho zabývala ne vztahem (tedy druhým člověkem), ale tím, jestli to děláte dobře (tedy sama sebou). A to samozřejmě není pro navázání vztahu ideální výchozí bod. Pokud ale přišel někdo druhý a byl tím, kdo děj posouval kupředu, pak se navázání vztahu podařilo.
Píšete, že jste se snažila pochopit, jak vztahy fungují. Teď už to díky studiu a analyzování sebe sama víte, ale pořád to není ono. Myslím, že i tady jste ve slepé uličce. Stále se snažíte pochopit vše rozumem, ale vztahy jsou záležitostí hlavně emoční. Zkuste neztrácet čas tím, abyste vztahy chápala, ale tím, jak se v různých situacích a s různými lidmi cítíte.
A do třetice ještě jedna slepá ulička – vyhýbání. Tím, že svou úzkost ze vztahů vyřešíte tak, že se jim vyhnete, krátkodobě se vám uleví. Ale dlouhodobě se vaše úzkost ještě zvýší a kromě toho nenavázaný vztah = neúspěch = deprese…
Říkáte, že by se vám ulevilo, kdybyste věděla, že to není chyba vaše ani okolí. Myslím si, že je úplně jedno, čí je to chyba, podstatné je, jak z toho všeho ven. Najděte si dobrého psychoterapeuta, pomůže vám odkrýt emoční stránku celé věci, přijmout sama sebe a změnit váš negativní sebeobraz.
Pokud byste potřebovala poradit s výběrem terapeuta, klidně se na mě obraťte.
Držím palce,
Pavel Král
