Dobrý den,
můj problém se týká vztahů uvnitř rodiny. Mám problém navázat normální vztah s otcem svého partnera. Jeho rodiče se nikdy nevzali a jeho otec (psychiatr pro léčbu závislostí) žije se svojí manželkou psycholožkou. Můj partner s otcem nikdy nežil.
Jeho otec má pocit, že musí náš vztah vést. A že my z nějakého neznámeho důvodu potřebujeme supervizi. Při poslední návštěvě si nás oba předvolal a smrtelně vážně se nás dotazoval, jak to s tím naším vztahem chceme vést dále. S detaily bych se nevešla do tohoto políčka. Nakonec, když jsem s některými plány nesouhlasila, se obrátili na mého partnera s tím, aby si našel raději nějakou prodavačku, která k němu bude vzhlížet.
Snažila jsem se situaci odlehčit, ale mé vtípky se setkaly s kamennými obličeji. Parner říkal, že jim obvykle všechno odkýve a jde domů a že nemá smysl se tím vůbec zabývat. Chápu, že se rodiče zajímají, ale přece jenom – proč by měli lidem přes třicet plánovat do detailů budoucnost? Čekala jsem normální rodinné vztahy. Neustále se do mě naváží, prý jsem absolutně dominantní a můj partner je submisivní. Prý ho chci jenom kvůli dítěti a pak ho vykopnu – prostě všechno ve stylu monstrum a jeho oběť.
Jak jednat s tímto psychiatrickým duem? Co budou říkat našim dětem? K tomu všemu bych chtěla dodat – viděla jsem je za tříletý vztah asi třikrát zkraje a od té doby je ignoruji. Oni mi ale pokoj nedají.
Děkuji, s podzravem,
Markéta
Markéta
Názor odborníka
Dobrý den, Markéto,
dnes budu na své poměry asi trochu stručný. Je tomu tak proto, že se domnívám, že vaše možnosti, jak situaci ovlivnit, jsou velmi limitované. V této situaci jste totiž něco jako „vedlejší oběť“ vztahu mezi vaším přítelem a jeho otcem. A je to právě jen váš přítel, kdo může s tímto vztahem něco opravdu udělat.
O svém příteli toho moc nepíšete, ale zmínila jste, že přítel s otcem nikdy nežil. Pokud s otcem nežil, je pravděpodobné, že se nikdy nemusel vůči svému otci vážně vymezit. Pokud s někým nežijete, nevzniká mezi vámi tolik třecích ploch. A když přece jen vznikají, tak je nejlepší je přetrpět a na delší dobu je opět klid. Tomu odpovídá i strategie vašeho přítele – vše odkývat a pustit z hlavy.
Přiznávám se, že se teď pouštím do spekulací, ale z toho, co píšete, se zdá být možné, že vztah vašeho přítele s jeho otcem zcela neprošel fází synovy revolty a nemohl se posunout k dospělejším polohám vztahu otec‑syn, v nichž je víc rovnosti a vzájemného respektu.
Poslat rodiče v pravý čas do háje je zdravé a prospěšné a pro náš zdravý dospělý vztah s nimi dokonce nutné. Míček je v této situaci, obrazně řečeno, zcela na straně dítěte. To ono musí nabrat odvahu a odhodlání postavit se za sebe. Když k tomuto vymezení nedojde, proces emancipace od rodičů se zastaví a nemůže proběhnout zdárně a plně do svého konce a odnáší si to OBĚ strany.
Možná otec vašeho přítele mluví a jedná se svým synem jako s malým klukem proto, že se jejich vztah nikdy nikam dál nedostal. Vy se v tom pak vezete tak trochu bez zavinění, protože vztah otce vašeho přítele k vám se odvozuje od vztahu těch dvou.
Pokud se vymezíte vůči otci svého přítele a jeho ženě vy, Markéto, jen to posílí jejich stereotypní obraz o příteli, coby nedospělém, submisivním a nesamostatném jedinci, který by potřeboval někoho, kdo by k němu vzhlížel, aby mohl vyrůst. A taky to rozvíří další rivalitu a nepřátelství mezi vaší osobou a jimi, protože oba budete vůči příteli v podobné roli „mluvčích za přítelovo štěstí“.
Pokud se připojíte k partnerově strategii vše otci odkývat, pak v sobě budete muset leccos překousnout a ani to nezaručuje, že by nastalo zlepšení vztahů. Situace se totiž nezmění a můžete očekávat, že stejně, jako se teď snaží partnerův otec a jeho manželka mluvit do vašeho vztahu, budou v budoucnu mluvit i do dalších věcí – třeba do výchovy dětí, apod.
Pokud jde o vás, Markéto, máte ještě možnost – pokračovat ve strategii minimálních kontaktů. I když to situaci neřeší, minimum kontaktů znamená minimum konfliktů. Není to ideální řešení, ale dá se to unést.
Jediné řešení, které by mohlo do situace přinést zásadní změnu je, že by se vůči otci (a jeho ženě) vymezil za vás dva váš přítel osobně a vybojoval si respekt pro sebe a tím zprostředkovaně i pro vás. Tomu můžete pomoci jen nepřímo. Rozhodně nepomůže přítele do podobné konfrontace natlačit. Příteli ale můžete pomoci třeba tím, že se s ním podělíte o to, jak jste si řešila svůj vztah s otcem vy.
Každopádně ale spolu o problému mluvte. Důležité je přitom sdílení, nikoliv hledání řešení. I když totiž nenajdete cestu k tomu, jak situaci vyřešit, můžete tak zamezit tomu, aby se do budoucna z problému mezi vámi, přítelovým otcem a jeho ženou nestal problém mezi vámi a přítelem.
