Som matkou dvoch detí, 3 roky vydatá za muža staršieho o 12 rokov. Nebola to svadba z lásky, ale dobre sme si rozumeli (životné názory, knihy, štúdium..). Celé roky som mala nešťastné, krátke búrlivé vzťahy, chcela som „pokoj“ pre seba aj pre dcéru. Narodilo sa druhé dieťa. Navonok žijeme normálny život. Vnútorne je však pre mňa neznesiteľný.
Manžel ma odstrihol od všetkých známych, rodiny, žijeme ďaleko, stále som sama (s ním, nikde ma nepúšťa, pracuje z domu). Od začiatku mu prekážalo, aby som šla niekam s kamarátkou, alebo aby som dlho telefonovala. Ďalším problémom je, že fyzicky ho už vôbec neznesiem. Od začiatku ma priťahoval málo, ale sex si vynucoval (tvrdením, že je to moja povinnosť, psychickým vydieraním, nepustil ma ísť spať) a napokon sa mi zhnusil tak, že neznesiem ani jeho dotyk, je mi z jeho blízkosti fyzicky zle.
Napriek tomu, že obaja sme vzdelaní, vôbec sa nerozprávame – o našom manželstve, vzťahu. Už roky trpím úzkosťami a posledné dva roky sa to len zhoršuje. Pomáha mi len vytesniť myšlienky na seba, venovať sa práci (štúdiu) a deťom. Viem, že ak sa rozvediem, odsúdi ma celá rodina, majú ho radi a o ničom nevedia. Navyše nechcem deťom rozbiť rodinu. Navonok vyzerá v poriadku, deti nič nevedia, avšak nemajú manžela veľmi radi – znesú ho, ale majú odstup.
Snažím sa myslieť stále na niečo iné ako na to, ako žijem, a zatiaľ sa mi väčšinou darí nič si nepripúšťať, pretvarovať sa pred všetkými. Cítim, že všetko je čoraz horšie, úplne sa mi rozpadáva vnútorný svet, nič ma nebaví, úzkosti sa zhoršujú, všetkého sa bojím, mávam migrény, problémy so spánkom, nočné mory, vyhýbam sa všetkým ľuďom (keďže ťažko znášam, že sa musím stále pretvarovať a nosiť masku)…
Zuzana, 31 let
Názor odborníka
Milá Zuzano,
život, individuální ani vztahový, nelze žít ve lži. Nebo ano, po nějakou dobu, ale naše vlastní snaha vyhnout se konfliktu, rozhodnutí, ublížení nebo snaha zajistit si něco, po čem toužíme, za cenu nepravosti, nás nakonec vždycky doběhne, s přehledem předběhne a pak nám zepředu hází pod nohy klacky. A pokud nechceme lhát a do konce života žít s bolestí z pádů a z nutnosti znova a znova vstávat, přestože ten běh bolí stále víc – musíme se podívat pravdě do očí.
Sami za sebe, a pokud jde o nefungující partnerství, založené na nepravdě, tak i spolu s partnerem. Nebo jen sami za sebe, bez nutnosti dialogu s tím druhým, ale taková jednostrannost málokdy zajistí přežití a ozdravení vztahu. Taková osamělost v nahlížení do zrcadla, ve kterém se odrážíme s partnery a rodiči našich dětí, vede nejčastěji k odchodu. A jednostranný odchod je nejčastěji útěk. I útěk je řešení, někdy jediné možné, ale pokud to jen trochu jde, je dobré pokusit se o pravdivost ve dvou.
Někdy v rozhovorech o partnerských problémech používám takové „kritérium opodstatněnosti pravdomluvnosti“. Pokud by pravda toho druhého bolela zbytečně a samoúčelně, protože je prchavá, zítra bude zase jiná, a nad ní, na ještě vyšším místě, vše zastřešuje vzájemná úcta, láska a přitažlivost – nechte si ji pro sebe. Manžel nemusí vědět (ale je skvělé mít takového, který může), že vám už občas přijde příliš starý, že se vám nový kolega zdá sexy nebo že jste před pěti lety měla krátký milostný vztah s kamarádem.
Ale MUSÍ vědět, že ho deset let nemilujete, že vám sex s ním nedělá dobře a že kdyby nebylo dětí, nejspíš byste uvažovala o rozvodu. I když spolu máte děti a nechcete jim rozbíjet rodinu, a tedy toho svého nemilovaného manžela nechcete opouštět. I to je část celé pravdy a i tu by měl znát. Lež je jed a život nelze zdravě dožít s trvalou hladinou jedu v těle. Vy to nakonec už dobře víte, hlásí vám to vaše tělo i duše.
Pravda od nás vyžaduje velkou odvahu i velkou citlivost. Ale je jedinou cestou k restauraci mrtvého vztahu, k vybudování trvalého vztahu – nebo k rozpadu toho, co někdy bylo vztahem, nebo jím ani nikdy nebylo.
Zuzko milá, tak ráda bych vám poradila něco šikovného, nekonfliktního, nebolestivého, nějakou okliku, jak z toho všeho ven, jak neztratit přízeň rodiny (a máte ji?), jak nevzít dětem rodinný krb a sobě draze zaplacenou jistotu stability, i když nehezké stability – ale lhala bych. Mé přesvědčení je, že do hnisavého ložiska se musí říznout. V ideálním případě jemně a s upřímným cílem pomoct, s tlumením bolesti, za souhlasu postiženého, ale musí.
Věřím, že na to nebudete sama. A kdyby byla potřeba – a velmi bych to doporučovala, jen jsem realista, co se týče vůle k účasti druhého partnera na takové „asistované pravdivosti“ – máme tady stále párovou psychoterapii.
Držím moc pěsti, Zuzanko! Jste mladá, máte před sebou spoustu let na změny. A vy, vaše děti a nakonec i váš manžel si zaslouží víc než špatné divadelní představení s názvem Rodina. A třeba se s režisérem Pravdou povede udělat z toho všeho mnohem lepší kus, aniž by musel být ansámbl rozpuštěn.
AP
