Je mi 26 let a ještě nikdy jsem s nikým nechodila. Do svých 17 let jsem s pár kluky zažila nějaké intimnosti… S jedním klukem jsem se scházela skoro rok (pouze o víkendech večer), nechtěl vztah, ale já byla naivní a pořád jsem si myslela, že to bude v pohodě, ale dost mi to ubližovalo.
Pak se to najednou zlomilo a dlouhé roky nic. Asi ve 20 letech jsem se poprvé vyspala s klukem, se kterým jsem chtěla i chodit, jenže on se vrátil ke své přítelkyni.
To byl další zásah pro mé sebevědomí a důvěru ke klukům. Pak zase dlouho nic a až ve 24 letech jsem se poznala s klukem, se kterým jsem se scházela pár měsíců. Normálně jsme spolu spali, bylo to docela fajn, jeli jsme spolu na dovolenou… Oba jsme ale věděli, že brzy odjedu na neurčitou dobu do zahraničí. Jenže to nebyl důvod, proč to skončilo – nějak jsme oba cítili, že to není ono, tak to postupně vyšumělo. No a od té doby zase nic. S nikým jsem nespala, s nikým jsem nerandila.
Jsem stydlivá, mám nízké sebevědomí, ale podle ostatních by se o mě měli kluci prát nebo co… V práci jsem relativně spokojená, v rodině je to taky fajn. Kamarádů mám ale málo, jelikož jsem nikdy moc neuměla vytvářet ani vztahy kamarádské. Koníčky mám, i když spíš pro jednotlivce, ne moc společenské.
Poslední dobou mě přepadají časté stavy úzkostí, deprese, smutek až pláč. Potřebuju, aby mě někdo objal, pohladil ve vlasech, řekl, že mě má moc rád, že jsem skvělá holka atp. Chci s ním trávit volný čas, mít společné kamarády, vzájemně se podporovat a samozřejmě časem plánovat rodinu.
Bojím se ale, že nikdy nikoho nenajdu. Neumím se seznamovat a mužům moc nedůvěřuju. Občas je to už k nevydržení.
Terka, 26 let
Názor odborníka
Milá Terko,
snažím se z vašeho dopisu využít každého slova, abych co nejlépe pochopila, proč se vám nedaří navázat dlouhodobý vztah. Můj první pocit po přečtení je spojený s polaritami blízkosti a vzdálenosti. S otevíráním se druhým a uzavíráním se do sebe.
Zdá se mi, že intuitivně cítíte, odkud vítr vane. Nepíšete pouze o vztazích partnerských, ale i kamarádských. Nabízíte z mého pohledu informace, které se pojí s obtížností nalézt pro sebe optimální míru vzdálenosti ve vztazích s druhými lidmi.
Aby vznikl vztah, je třeba odvést velmi jemnou a citlivou práci. Ne každý ji přirozeně bez zamyšlení dokáže provádět. Jedním z problémů při navazování blízkých vztahů je naše rozdílná potřeba psychické a fyzické blízkosti s druhým člověkem v čase a v prostoru.
To nějak cítíme, a tak k těm, kteří jsou pro nás důležití, často přistupujeme s rozpaky. Chceme jim být nablízku a být s nimi často, ale zároveň je chceme nezahltit.
- Jak to v sobě cítíte, Terko, vy?
- Bylo ve vašich vztazích něco, co se u vás uvnitř opakovalo?
- Nějaký pocit? Obavy?
Aby toho nebylo málo – stejně jako vy i druhý člověk má v sobě určitá omezení, strachy, svou minulost.
K tomu, aby vznikl vztah, tedy určitá párová intimita, musí každý z partnerů otevřít svůj vlastní individuální prostor. Tato vnitřní intimita, která vznikla v původní rodině, tříbila se a těžce vytvářela v době dospívání, je ve chvíli vytváření vztahu ohrožena a zčásti je potřeba na ni rezignovat.
Jde o to, že do páru svěříme část sebe, vzdáme se některých svých schopností, které nám byly prospěšné k naší autonomii, potažmo rozhodování se sama za sebe.
Společný prostor
Individuálním prostorem zde myslím balík různých přesvědčení o tom, co se říkat může a co se rozhodně říkat nesmí, co kdo má právo dělat a nedělat, jak často by měl probíhat sex, které části těla ne/patří do společného, kam ve společném prostoru ne/vstupovat, jak se budou projevovat emoce, chvála či kritika, jaké názory máme na dění kolem sebe apod.
Při soužití ve vztahu někdy dochází až ke kulturnímu šoku v oblasti nejrůznějších tělesných návyků – používání kartáčku na zuby, právo prohrábnout druhému vlasy, doteky na veřejnosti, rytmus spánku, rána, večery, jídelní zvyky, zlozvyky (doba strávená na wc, dloubání se v nose, kousání nehtů, půjčování žiletek, chlupy ve vaně, spodní prádlo, čistota, masturbace, pornografie, chrápání a jiné noční projevy). Pak je tu oblast dovedností jako vaření, uklízení, řízení auta atd.
Dávat do společného prostoru znamená někdy i zapomenout na to, co jsme doposud zvládali sami, jako například schopnost se kamkoli přemisťovat apod. Druhý má také alespoň minimální právo nahlížet partnerovi do profesní kariéry, financí, zájmů…
Využívejte celý web.
PředplatnéLidé často říkají a i vy v dopise píšete, že to nebylo ono. Toto „nesednutí si“ je mnohdy právě ze zmíněného registru odlišné individuální a rodinné intimity.
Zdá se mi, že si začínáte o sobě díky vztahům s druhými něco uvědomovat. Možná to, jak jste ne/sdílela své potřeby, co jste ne/říkala, co jste pouze očekávala, že se stane, ale nestalo se.
Možná si „nesedla“ vaše představa o tom, chcete‑li vytvořit vztah symetrický (budu dávat to samé, co druhý), nebo komplementární (budu dávat to, co druhý ne), protože už od počátku vztahu se tyto tendence začnou projevovat a nemusí být kompatibilní s druhým člověkem.
Přeji vám, Terko, aby se vám podařilo najít takový protějšek, se kterým se vám podaří tato očekávání s důvěrou sdílet, očekáváním druhého naslouchat a vaše společná intimita bude vyhovovat tak akorát oběma z vás.
Srdečně Vás zdravím
Kamila Thiele
Pomohl vám článek?
