Ztratila jsem naději na zlepšení, a tak jsem znechucená, unavená a zklamaná. Jsem v 15letém vztahu bez společných dětí, z toho rok vdaná. Bylo to s dost častými konflikty, žárlením a nedůvěrou ze strany mého muže, ale i obdobími udobřování a relativního klidu. Vztah je ale funkční.
Muž je spolehlivý, pracovitý, schopný zabezpečit rodinu a máme společenské vyžití. Některé spolu a jiné každý zvlášť. Také s širší rodinou se stýkáme celkem v pohodě. On má dvě děti z předchozího manželství, které s námi nežijí, ale znám je, vídávala jsem je při dospívání. Já mám dva syny, kteří s námi bydlí průběžně. Jsou dospělí a ještě studují. Tak jsem si vždy říkala, co bych chtěla.
Máme se dobře a materiálně nestrádám. Ale bohužel citově. Vždy jsem si říkala, že je to chytrý chlap a že když spolu budeme mluvit, tak se vždycky nějak dohodneme. A já, i když se ráda směju, tak mu nedávám důvod k žárlení. Jak naivní to je názor, zjišťuji celá ta léta.
Vždy jsem si přála, abychom se měli všichni rádi, aby byla doma pohoda. Bohužel spíš zažívám časté dusno a odměřenost. Můj muž má také rád lidi, ale nepatří do nich mé děti, sestra, kamarádka. Patřila do nich moje mamka, která mu dávala lásku, kterou doma nezažil, ale ta již zemřela.
Nemohu s ním mluvit o dětech (použije to proti nim), práci (mám kolegy muže), o tom, co se mi líbí (kytky jsou hnusnej plevel). A on se nezeptá, např. jak jsem se měla. A když mu to sama říkám, tak nereaguje. I kdybych spadla doma ze schůdků, tak nepřijde (už se to stalo).
Mnohokrát jsem mu říkala, i mamka dřív, že jsme jenom lidi (jeho uraženost, když jsme někdo na něco zapomněli). Stokrát jsem s ním mluvila, že potřebuji jeho zájem, ale výsledek je: „musí být vždycky po tvém“ a já zjistila, že to právě neudělá. Protože by si připadal pod pantoflem. Přestala jsem se smát a jsem v koncích. Do toho jsem se dostala, když loni brzo po svatbě udělal žárlivou scénu. Pochopila jsem, že to NIKDY nebude lepší. A do poradny ON se mnou nepůjde.
Lída, 49 let
Názor odborníka
Milá Lído,
díky za váš příběh, jsem ráda, že ho s námi sdílíte. Čtu si ho už po čtvrté a na jeho konci na mě vždycky dýchne pocit, že jeho součástí je už i odpověď. Píšete: „Pochopila jsem, že to NIKDY nebude lepší.“ Ale ono je to asi složitější, jinak byste nám nejspíš nepsala. Pojďme to trošku celé rozebrat, třeba společně na něco přijdeme.
Vy jste vlastně otázku nepoložila, tak si domýšlím, že vaším záměrem je získat od nás nějaký nezaujatý náhled, případně nadhled nebo inspiraci. Já vám otázky položím, a to hned tady na začátku.
- Co pro vás znamená to zmíněné pochopení, že se to nezmění?
- Co vám říká vaše intuice?
- Co vám vztah dává a co vám bere?
Z vašeho textu cítím něco mezi bezmocí, smutkem, rezignací, naštvaností i zoufalstvím. Přesto píšete, že vztah funguje. Jak se tedy převážně ve vztahu cítíte? Jak je na tom váš vztah ve srovnání s vašimi očekáváními? Právě ta očekávání jsou hodně důležitá, někdy je totiž hlavním zdrojem nespokojenosti nesoulad mezi očekáváním a prožívanou skutečností. A navíc, někdy ta očekávání ani nejsou tak úplně naše, někdy je prostě přebíráme, podléháme tlaku okolí.
Co můžu změnit já?
Pokud jste došla k závěru, že jste vyčerpala všechny možnosti, jak vztah rozhýbat a přimět partnera k tomu, aby nahlédl vztah také vašima očima, je to vlastně bod, kdy jediné, co můžete dělat, je změnit váš úhel pohledu, váš přístup, vaši situaci. Zkrátka, je to na vás.
Ještě mě ale napadá, co takhle zkusit s manželem promluvit trošku z druhé strany? Zkuste se ho nejprve zeptat, jak se ve vztahu cítí on, jaké jsou jeho potřeby, zkuste ho zahrnout pozorností. Vím, zní to asi divně, možná je to až k vzteku, protože vy jste přece ta, která je přehlížená. Naprosto to chápu a vím, že je to moc těžké. Přesto se ukazuje, že tento opačný postup funguje, protože ten, kdo žárlí a druhého přehlíží, to tak často má proto, že sám žije v pocitu ublíženosti, odstrčenosti, nedostatečnosti a podobně. To si většinou nese už od dětství. Proto pak slyší spíš na pozornost než na nárok na pozornost.
A rozhodně tím nemyslím, že by to mělo tak být stále, že byste vy měla neustále dávat a on jen brát. Myslím to spíš jako pomůcku na rozproudění rozhovoru, ve kterém se oba otevřete a dotknete se hlubšího jádra věcí, které vás trápí.
Někomu se ve vztahu osvědčuje jiná forma komunikace než rozhovor – nejčastěji psaní. Jeho výhodou je, že může probíhat bez vypjatých emocí a dovolí nám utřídit si myšlenky, poznat své pocity a dostat je v klidu ze sebe ven. Druhý má dostatek času na reakci, může klidně nechat odeznít případné vyhrocené emoce. Co tedy zkusit napsat manželovi dopis, kam „od srdce“ napíšete své prosby, přání, sny a potřeby?
Učinit své rozhodnutí dobrým
Může se to podařit, ale také nemusí. Pokud by to ani tak nešlo, nebo pokud byste cítila, že to je opravdu hodně nepříjemné a nepřirozené, pak už je to opravdu jen a jen na vás. Na vašem rozhodnutí, jak se k tomu postavíte, jak celý vztah pojmete, zda v něm zůstanete a jaké by v něm mohlo být pro vás příjemné místo.
Píšete, že jste se před rokem vzali. Co bylo vaším motivem ke svatbě? Proč jste se rozhodla si svého muže vzít? A jaká byla vaše očekávání?
Pokud totiž partnera přijmete takového, jaký je, respektive jak se momentálně k vám chová, může se stát, že vám to přestane vadit. Ono totiž nejde až zas tak o něj, ale o to, že VÁM něco chybí. Píšete, že strádáte citově. Váš vztah funguje spíš po té praktické stránce. Máte prostě a jednoduše tři možnosti:
- Podaří se vám motivovat manžela ke změně a práci na vztahu.
- Přijmete manžela i vztah takový, jaký je, a pokusíte se hledat vlastní cesty, jak naložit s citovým strádáním.
- Od manžela odejdete a naložíte se svým životem zcela podle svých potřeb.
Ať to rozebíráme z kterékoli strany, vždycky skončíme u toho, že váš život je jen a jen ve vašich rukou. Ať se rozhodnete jakkoli, dělejte všechno pro to, abyste své rozhodnutí učinila rozhodnutím dobrým. Dopředu prostě nevíme, co by bylo, kdyby, a jestli náhodou nebudeme litovat. Je to jen na nás, jestli budeme hledat důkazy, že jsme se rozhodli špatně, nebo jestli v tom, co se děje, uvidíme to dobré.
Klíč totiž není v tom vnějším, ale je uvnitř. Ve vás. Možná je právě tahle situace pro vás důležitá a má vás naučit dívat se skutečně do sebe samé, poznat se a posílit se. Obracejte pozornost vždy k sobě, ptejte se, co vy cítíte, co ve vás partnerovo chování spouští a otvírá, co se ve vás děje, co a proč vy potřebujete. To, co je venku (chování partnera, situace atd.), zkuste brát jen jako podnět k sebepoznání, ne jako to, co vás má ovládat.
Své štěstí hledejte uvnitř, v sobě, ve vlastních zdrojích. Svou energii směřujte k sobě. To vám pak samo pomůže naložit se svým životem tak, jak je potřeba. Vše, co potřebujete, máte v sobě, stačí to najít.
Moc vám držím palce!
Milena
