Už od puberty mám problém mluvit s ženami, hlavně s těmi, které se mi líbí. Když jsem v patnácti letech šel ve více lidech ven a byla tam i holka, co se mi líbí, vůbec jsem nevěděl, o čem se s ní bavit, a ostatním to šlo bez problému. Tenhle problém mám dodnes. I když zůstanu sám s kamarádovou manželkou, nevím, o čem se s ní bavit, jak začít… a tak sedím jak trubka, mlčím a připadám si jak ťulpas, a přitom ostatním to taky jde. Mám i problém napsat holce na seznamce – nevím vůbec, o čem se bavit. Kdyby mělo dojít na schůzku, tak tam sice půjdu, ale budu mlčet. Mám i problém přijmout, když mi někdo něco nabízí, ať je to, co je to. Bude mi pomalu třicet, chtěl bych založit rodinu, s tímhle problémem to ale nepůjde. Co s tím?
Petr, 28 let
Názor odborníka
Dobrý den, Petře,
děkuji za váš dotaz. Věřím, že tato situace není jednoduchá a komplikuje vám život v mnoha ohledech. Zkusím vám tedy odpovědět a současně položit pár otázek, které by vás mohly navést k řešení vašich obtíží.
Na úvod bych ráda řekla, že mít ostych před lidmi, kterým se chceme zalíbit, je docela normální. Mnoho lidí má na prvním rande pocit, že ze sebe nedokážou vypravit souvislou větu, potí se jim dlaně, červenají se, koktají, zkrátka jejich tělo a mysl jim tak nějak „hází klacky pod nohy“ a nejsou dobrým parťákem.
Očekávání svazují
Čím více se snažíme zazářit, tím častěji pohoříme. Naskakují nám myšlenky: Co když se to nepovede? Co když pohořím? Co když se budu příliš potit? Určitě si toho všimne a budu vypadat hloupě. Určitě se zase ztrapním. Zase nebudu vědět, co říct. Určitě zase selžu…
Jak píšete: v okamžiku, kdy byste chtěl zapříst smysluplný rozhovor, nebo ještě líp udělat na ženu, která se vám líbí, dobrý dojem – nedaří se. Jak to? Čím více se totiž snažíme, tím více se zúzkostníme. Upneme se na cíl (udělat na ženu dojem), který se nám zdá jako nejdůležitější. Nicméně to obvykle provází myšlenky, že pokud se nám nepodaří cíle dosáhnout (vzbudit zájem a vést úžasný rozhovor), selhali jsme a toto selhání je velmi špatné.
Seznamování obecně provází velká očekávání. V tomto případě však není důležité očekávání protějšku, ale vaše očekávání od vás samotného. Jde o to, jaké myšlenky vám jdou hlavou, když chcete začít rozhovor. Co si v duchu říkáte? Na co myslíte? Povzbudíte se, nebo se naopak sám před sebou shodíte?
Možná už předem očekáváte, že selžete. Máte v hlavě myšlenku, že to nikdy nepůjde. Že nedokážete zaujmout. A možná už dopředu víte, že to zkazíte i tentokrát. Toto přemýšlení většinou spustí pocity úzkosti, obav, strachu… a následně se vám vaše myšlenky potvrdí: Zase jsem potenciální partnerku odradil. Já věděl, že se to nikdy nepodaří.
Technika paradoxní intence
Nicméně z každého bludného kruhu se dá vystoupit. Skvělou metodou, jak se posunout kupředu, může být paradoxní intence. A v čem spočívá? Vlastně se přestaneme soustředit na kýžený cíl a vezmeme si do hlavy pravý opak.
Ve vašem případě by to mohlo být: Já vlastně s tebou ani mluvit nechci. Já rozhodně nepotřebuju na nikoho dělat dojem a je mi jedno, co si o mně budeš myslet. Já si chci popovídat o svých zájmech a je mi jedno, co na to budeš říkat. Mým cílem je, abych se já bavil dobře. Já vlastně chci, aby ses ty začala bavit se mnou. O tom, co mě baví a zajímá.
Vím, zdá se těžké z ničeho nic začít přemýšlet úplně opačně. Ale věřte nebo ne, i z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že paradoxní intence funguje. A jak to? V danou chvíli vlastně připustíme nejhorší možný scénář jako dobrou variantu. Přestaneme se obávat nezdaru, protože ten si vlastně přejeme, a je nám jedno, když se stane. V tu chvíli se nám může odlehčit, protože to, čeho se v danou chvíli bojíme, je v pořádku. Klidně se tomu můžete i nahlas zasmát a odlehčit tíživosti situace.
Dvě velká témata: ty a já
Kromě této techniky, kterou můžete vyzkoušet, bych doporučila ještě jednu, velmi jednoduchou konverzační metodu: Když nevíš o čem, bav se o něm (o ní). Není to žádný oficiální název, jen způsob, jak zapříst rozhovor. Někdy si sami vezmeme do hlavy myšlenku, že musíme druhé bavit. Něco zajímavého jim vyprávět a svými historkami je přinejmenším rozesmát. Nicméně to je velmi těžké, když zprvu ani nevíme, jaká témata druhého zajímají a jaká ne.
A tak někdy lepší než vymýšlet strhující vyprávění je položit pár otázek, abyste druhého poznali. Někdy stačí jen: Odkud jste? Kde pracujete? Odkud se znáš se společným kamarádem? Baví tě sporty? Někdy stačí jedna otázka, aby se rozhovor rozběhl. Otázky by neměly znít jako výslech, ale spíš jako zájem o druhou osobu. To je častokrát vítáno více než zahlcující vyprávění.
Seznamování není jen o druhé straně, ale také o vás. I vy potřebujete poznat protějšek – zda je to někdo, kdo si váš zájem zaslouží. Můžete to brát spíš jako hru než obtížný krok, který je nutný absolvovat. Zkuste se dopátrat společného zájmu: Má ráda filmy? Které? Chodí ráda na procházky? Má ráda psy nebo kočky? Do které kavárny nejraději chodí?
A kam chodíte vy, Petře? Co vás baví? Jak nejradši trávíte víkend? Který seriál vás naposled zaujal? Jakou kuchyni máte nejradši? Zkuste na místo cíle udělat dojem dát cíl poznat protějšek, zda stojí za schůzku a zda najdeme něco společného.
A ještě poslední věc na závěr. Ne všechny ženy potřebují upovídané extroverty, kteří umí na první schůzce zaujmout. Mnoho žen ocení klidnou a stabilní sílu, která toho sice moc nenamluví, ale když už něco řekne, jsou to zlatá slova. Pusťte z hlavy (alespoň co to půjde), jak to dělají druzí. To, že dokážou bez problému začít rozhovor s kýmkoliv, rozhodně nemusí znamenat, že najdou dlouhodobý a kvalitní vztah snáze než vy.
Kdyby pro vás ale bylo seznamování dlouhodobým, strastiplným a obtěžujícím problémem, neváhejte vyhledat terapeuta, který vám pomůže zvládnout první kroky k navázání vztahu.
Držím vám palce!
Aneta
