Můj problém je letitý gordický uzel. Hlavní otázkou je, zda a jakým způsobem můžu zůstat s nevyléčitelně nemocným manželem, jestliže náš vztah dlouhodobě nefunguje, a to přes všechny možné pokusy, včetně toho, že jsem několik let chodila k psychiatrovi. Většinu společného života máme oddělené ložnice i finance.
Manžel je z jedné strany milý inteligentní člověk, jsou chvíle, kdy si rozumíme, trávíme spolu čas na výstavách a s filmy. Zároveň je člověkem, který si mě demonstrativně neváží, uráží mě, ponižuje, citově vydírá, užívá si, když jsem v nějaké životní pasti.
Několikrát jsem se snažila od něj odejít, ale buď jsem se nechala přesvědčit, že mě potřebuje a beze mě život nezvládne, nebo jsem já neměla finanční prostředky, jen vinu, že rozbiji rodinu.
Nyní je dítě dospělé. Po posledním incidentu jsme se na mém odchodu férově dohodli. Manželův fyzický stav se ale prudce zhoršuje a já si neumím představit, že bych jej opustila s vědomím, že bude strádat. Sama mám ze samoty strach, nemám skoro žádné přátele.
Cítím vinu (obvinil mě, že za jeho nemoc mohu já; má rakovinu), zároveň ho nenávidím, je mi ho líto, chci mu pomoci, už teď se mi stýská po chvílích, kdy si rozumíme, ale zároveň také chci žít nějak líp, ale neumím si to představit.
Ida, 48 let
Názor odborníka
Dobrý den, Ido,
kdesi jsem četl, že na psychoterapii chodí lidé mluvit o tom, jak se vypořádat s lidmi, kteří by měli chodit na psychoterapii. Psychiatrie je zcela jiná disciplína než psychoterapie, tak můj citát není zcela přiléhavý. Ale z vašeho podání vyznívá, jako byste návštěvy na psychiatrii považovala za součást řešení partnerské krize.
Přes dvě kolena to tak může být. Pokud byste trpěla například depresemi, které by nabourávaly fungování v životě včetně toho partnerského, bylo by na místě navštívit psychiatra a poradit se o možné medikaci, která by vám umožnila vyspat se, lépe každodenně fungovat, a vy byste se mohla s úlevou a jinou energií pustit do řešení obtíží v manželství.
Byla by to vaše část, kterou byste investovala pro šťastnější vztah. A pak by stále zbývala ta druhá, kterou by musel investovat váš muž. V jednom obtíže ve vztahu vyřešit nejdou.
Stojí vám to za to?
Neexistuje obecně platná šablona, podle které by se dalo určit, jak se máte zachovat. Zodpovědnost za rozhodnutí musí ležet na vašich bedrech. Je jen na vás klást si otázky:
- Stojí mi za to občas zajít na pěkný film či výstavu a pak snášet ponižování, urážení, citové vydírání?
- Chci zůstat s tímto člověkem kvůli pocitům viny (za co vlastně?), strachu ze samoty, sentimentu?
- Nebo proto, že ho mám opravdu ráda a je mi s ním dost dobře na to, abych snesla vlastnosti, které k němu patří a nejsou vždy pro mě jen dobré?
Máte strach ze samoty? Častá věc. Strach obecně je užitečný. Bez něj bychom jako živočišný druh dávno neexistovali. Je vhodné mu v opodstatněných momentech naslouchat a korigovat své chování podle něj.
Když při čundru v Tatrách na horizontu spatříme medvěda, je dobré dostat strach a třeba se podle toho i zachovat. Například huňáčovi nejít naproti s tím, že si pohladíme hebkého roztomilého medvídka. Podle strachu však nelze žít stále. Má nás ochraňovat, ne odrazovat od dobrého života.
V nemoci se někdy naše chování mění. Jsme unavení, otrávení z bolestí, protivní. A dřív jsme takoví možná nebývali. Já jsem (možná nesprávně) pochopil, že se k vám muž podle vás chová nepěkně dlouhodobě i mimo období, ve kterém se vypořádává s rakovinou. Bez ohledu na mužovo onemocnění i vy máte právo na dobrý život s důstojnými vztahy.
S pozdravem
PJ
