Dobrý den,
asi od 6 let jsem začal omdlévat při fyzické nebo psychické zátěži – asi tak jednou za rok. Asi před pětilety mi doktorka diagnostikovala panickou poruchu, ale stále to nějak nemůžu pochopit. Žádné ataky jsem nikdy neměl. Vždy jsem prostě omdlel, šel jsem na vyšetření EKG a EEG, vyšetření na neurologii a odběr krve a hned jsem zase fungoval normálně.
Žádnej strach, nic, až asi ve 14 jsem se zavřel doma z důvodu, aby se to už neopakovalo a tím jsem si ještě přivodil strach kamkoliv chodit a už asi pětkrát mi psycholog řekl, že musím trénovat chození ven atd.
Vždy sem to zvládl. Do těch 14 let žádnej strach, normálně jsem mohl dělat cokoliv, ale při nějaké fyzické nebo psychické námaze jsem zase zničeho nic omdlel a znova mě bylo řečeno, že musím trénovat.
Já už to opravdu nechápu. Když přece nemám žádné ataky, tak co to může být? Doktoři osm let vůbec nevěděli, ale na jiné vyšetření, než jsem uvedl, mě neposlali.
Teď jsem z toho úplně vedle, proto nevím, jestli to je psychikou, nebo něco tělesného. Doktorka tvrdí, že psychikou, ale když se jí zeptám, co to teda bylo těch osm let, když jsem žádné strachy neměl, byl jsem furt venku a dělal všechno možné, tak nedokáže odpovědět. Tak prosím, jestli někdo nemáte nějakou radu. Předem děkuji.
pafel
Názor odborníka
Dobrý den,
jestli se dobře orientuji v časové ose vašeho dotazu, trpěl jste od šesti do čtrnácti let mdlobami. Ve čtrnácti letech jste se „zavřel doma“ ze strachu, aby se to neopakovalo. Před pěti lety vám diagnostikovali panickou poruchu. Podle hlavičky dotazu vám je mezi 25 a 35 lety, což znamená, že minimálně 11 let jste „zavřený doma“.
Synkopa (tak se v odborném jazyce říká mdlobě) může mít mnoho příčin. Ty mohou být jednak somatické (neurogenně zprostředkované, cerebrovaskulární, kardiální, aj.) nebo psychické (po afektu, při hysterii, při hyperventilaci, aj.). Obávám se, že pokud je vám dnes 25 (nebo více) let a omdlíval jste mezi šestým a čtrnáctým rokem, je velmi dobře možné, že příčinu už se nedozvíte (pokud nepřetrvává dodnes).
Jinými slovy, pokud už dnes neomdlíváte (tak jsem váš dotaz pochopil), bylo by dobré přestat se zabývat hledáním příčiny potíží, které už dlouho nemáte. Osobně se domnívám, že podstatně závažnějším problémem je vaše „zavření se doma“, o kterém píšete, a z něj vyplývající strach chodit ven.
Osobně se domnívám, že kvalita vašeho života je v současné době daleko více narušena tím, že se bojíte „kamkoli chodit“ než tím, že jste v dětství omdlíval. Zjednodušeně řečeno, „bojíte se chodit ven“ částečně proto, abyste tam neomdlel a částečně určitě proto, že „chození ven“ je dovednost a pokud jste (chození ven) dlouho netrénoval, tak se vaše schopnost chodit ven (stejně jako jakákoli netrénovaná dovednost) snížila.
Neberte doporučení vašeho psychologa jen jako nabádání k tréninku. Zkuste se na něj dívat jako na možnost ověřit (nebo vyvrátit) si některé hypotézy, podle nichž se v životě řídíte. Pojďme se podívat na možnosti, které se nabízejí.
1. Vyjdete ven a omdlíte. V tom případě zjistíte, že problém stále přetrvává. Pak podstoupíte lékařské vyšetření, které buď odhalí somatickou příčinu a vy ji budete moci léčit, nebo ji neodhalí, čímž se potvrdí hypotéza psychogenní příčiny a bude možno léčit tu.
2. Vyjdete ven a neomdlíte. V tom případě zjistíte, že se nemáte nadále čeho bát a budete moci pracovat na obnovení vašich sociálních dovedností (chození ven).
Obě varianty znamenají možnost změny současného stavu. Pokud zůstanete zavřený doma se svým strachem, pravděpodobně se nezmění nic.
S pozdravem,
Pavel Král
