Strach, nebo láska?

Ze strachu, nebo z lásky? Otázka, kterou nemůžu dostat z hlavy. Otázka, která má v sobě kouzlo. Kouzlo pravdy. A podle mě je odpověď, kterou pro sebe vybereme, velmi důležitá. Přiznám se, ani si nejsem jistá, v jakém kontextu jsem ji zaslechla. Možná to byla výchova dětí, možná partnerské problémy, nebo to byla otázka pracovní volby. Vlastně to ani není důležité. Od té chvíle, kdy jsem ji zaslechla, jsem se mnohokrát sama sebe zeptala: Proč tohle dělám? Ze strachu, nebo z lásky?

Nemám tím na mysli lásku ve smyslu zamilovanosti. Ale lásku klidnou, vřelou, hřejivou. Lásku vlídnou. Skutečný zájem a zaujetí pro danou činnost. Touhu stvořit něco hezkého. Okamžik, kdy se soustředíme jen na to, co konkrétně děláme, bez ohledu na výkon či výsledek. Chvíle, kdy máme pocit, že opravdu žijeme. Jsme šťastní a spokojení. Cítíme souznění s lidmi v našem okolí. Cítíme naplnění.

A na druhé straně strach. Ne fobický či panický, ale takový, který nás nutí přemýšlet dopředu. Obáváme se, jak to s námi dopadne. Zda neselžeme. Zda naplníme očekávání, sklidíme pochvaly, uznání. Zda zažijeme úspěch. Nemyslíme na danou činnost, kterou děláme, na proces ani na vnitřní prožitek. Chceme to mít hotové. Chceme, aby to fungovalo. Chceme to udělat tak, aby byl vedoucí, partner, rodiče, kolegové spokojeni.

Karolína je úspěšná manažerka. Tak se to přece teď říká: „úspěšný manažer“. Rodiče jsou na ni hrdí. Vybudovala si místo v mužském kolektivu. Vede oddělení ve finanční společnosti. Je tvrdá, nekompromisní, bojovná. Umí se prosadit. Pečlivě si střeží vlastní hranice. Život ji naučil mít lokty. Už tolikrát se spálila, když věřila svým kolegům.

Snaží se být vždy o krok napřed a nejlepší v tom, co dělá. Po večerech studuje. Zajímá se o online kurzy i novinky ve svém oboru. Každou chvíli je na nějaké přednášce o manažerských dovednostech. Má kouče. Ten jí pomáhá i v partnerských vztazích a jejím osobním životě. Tvrdě dře, aby si udržela svůj životní styl, prestiž, dokonalost. Nemá ráda volný čas. Vždy je nějak aktivně vyplněn. Sport, rozvojové knihy, kurzy vaření, pečení, kosmetika, kadeřnice, aktivity s partnerem.

Karolína poslední dobou nemůže spát. Na hrudi cítí obří balvan. V noci se potí, rychle dýchá a budí ji noční můry. Zdá se jí, že je stará, vrásčitá, nemohoucí. Nebo že ji z práce šéf vyhodí, jelikož našel někoho lepšího a výkonnějšího. Zdá se jí, že vidí partnera s jinou, mladší holkou. S lepšími vlasy a hezčí postavou.

Občas se cítí v pasti. Ale jakékoliv myšlenky na vlastní slabost hned zažene nějakou činností. Když nemůže spát, vezme si prášek – aby byla fit na ranní poradu. Partner párkrát projevil starost, Karolína se ale odmítla bavit o vlastní slabosti. Když tak si to pořeší s koučem. Raději se vrhne do něčeho dalšího a překoná další metu. Aby dokázala sobě i světu, že je dost dobrá, ne‑li nejlepší.

Co chceme dokázat

Ze strachu, nebo z lásky? Co myslíte? Jak žije Karolína? A jak žijete vy? Začínám náročnými otázkami, ale takové už sebepoznání někdy bývá. Karolína je v životě objektivně velmi úspěšná. Opravdu se jí daří všechno, na co sáhne. Jen málokdo by zvládl práci stejně dobře jako ona. Výkony, které podává ve sportovních aktivitách, jsou též obdivuhodné. Partnerství šlape jak hodinky. Drží se všech zásad pro partnerské vztahy z učených knih.

Ale činí toto chování Karolínu šťastnou? Teď jste možná chtěli říct: No určitě ne! Vždyť nespí, má noční můry a možná občas i úzkosti. A měli byste pravdu. Obvykle se na konci dne cítí hrozně. Je grogy po celém dni plném přetvářek a výkonů, ať už sportovních, nebo pracovních. Po celém dni, kdy si musí držet styl a tvář. Kdy se žene za ideálem, který by měla naplnit.

Tento životní styl Karolíně pomáhá uspokojovat její potřebu úspěchu či vyhnutí se neúspěchu. Něco, co si už dlouho v sobě nese. Potřebu dokázat světu vlastní hodnotu. Naplnit očekávání. Aby nezklamala. Aby potěšila. Aby ukázala, že si zaslouží respekt, pozornost a možná i lásku.

Za takovým chováním může stát právě strach. Obava typu Co bych vlastně znamenal/a, kdybych selhal/a? Karolína není sama, kdo žije spíše strachem. Aniž by si kdy položila otázku: Proč že to vlastně dělám? Možná by pak odpověď byla: Vlastně spíše ze strachu… Karolína zbožňuje ten pocit, že „to dokázala“. Že předběhla ostatní, posunula vlastní hranice, zase byla lepší. Ale za vším jako by stála potřeba „dosažení úspěchu“ a možná trochu současně „vyhnutí se neúspěchu“.

Obecně vzato je naše výkonová motivace velmi úzce spojena s naší aspirací. S myšlenkou, čeho chceme dosáhnout. Na základě našich minulých zkušeností, prožitků, důvěry ve vlastní schopnosti a obtížnosti situace u nás převažuje buď tendence vyhnout se neúspěchu, či dosáhnout úspěchu.

Každý z nás k něčemu inklinuje. Podle toho volíme svoji cestu. Výzvy, které na sebe bereme. Úkoly, se kterými se potýkáme. Strach z neúspěchu může vést i ke generalizovanému vyhýbání se mnoha činnostem. Útěku do nemoci, sebelítosti, somatizaci. Potřeba dosáhnout úspěchu nás může zase uvěznit ve světě, kde bez výsledků, vítězství a překonávání překážek nejsme nic.

Ráda bych zde zdůraznila slovo „může“. Někteří lidé jsou se svojí výkonovou motivací spokojeni. Nedali by na ni dopustit. Pomáhá jim dosáhnout všeho, co si zamanou. Nemají zlé sny, úzkosti ani strach, že to s nimi špatně dopadne. Tuto šťastnou a spokojenou skupinu lidí teď ponechme stranou. Budeme se věnovat případům, kdy vlastně tak úplně šťastni nejsme a náš život řídí spíše strach než láska.

Když strach není dobrý rádce

Strach je základní emoce, se kterou se rodíme. V mnoha situacích nám je nápomocný. Upozorňuje nás, že se může přihodit něco špatného. Dej si na sebe pozor. Ublížíš si nebo ti bude ublíženo. Chraň se. Schovej se. Změň to. Snaž se před tím utéct. Dělej cokoliv, aby ses vyhnul/a nebezpečí. Tyto myšlenky naskočí automaticky a přirozeně. Je téměř nereálné je vypnout a někdy ještě těžší je neuposlechnout.

Většina z nás dobře ví, že když nás ovládá strach, moc příjemně nám není. Žaludek je stažený, myšlení zkratkovité, srdce buší o sto šest, potíme se. Emoce se mohou střídat jak na houpačce: lítost, vztek, úzkost, frustrace, hněv. Někdy se nám chce brečet, někdy křičet. Na ostatní reagujeme podrážděně a pak nám to je líto. Cítíme se pod tlakem. Důležité zkoušky se nedaří tak, jak bychom potřebovali. Bojíme se neúspěchu, selhání, ztráty. Doléhá na nás těžkost života. Jako bychom museli stále s něčím bojovat.

Láska nám vrozená není, ale troufám si říct, že je pro naši existenci nezbytná. Definic, co je to vlastně láska, bychom našli mnoho. Zde uvedu jednu jedinou, a to od slavného psychologa Ericha Fromma: „Láska je aktivní silou v člověku. Zralá láska je spojení s druhým člověkem za podmínky zachování vlastní individuality. Aktivní charakter lásky lze nejlépe vyjádřit tak, že láska je především dávat, ne přijímat. A kromě dávání se aktivní charakter lásky projevuje také tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky společné všem formám lásky: péči, odpovědnost, úctu a znalost.“

Láska přináší radost, štěstí a uspokojení. Když něco děláme z lásky, opravdu vřele toužíme být jen a pouze v té činnosti. Nikomu tím neubližujeme – nejspíše je tomu přesně naopak. Sami se z toho cítíme dobře a většinou něco dobrého přinášíme i druhým. Jak píše Fromm, taková láska zahrnuje i odpovědnost, péči, úctu a znalost. S tím jde ruku v ruce vlídnost a tolerance nejen k ostatním, ale i k sobě. Touha poznávat a nechat se poznat. Ochota převzít zodpovědnost za své štěstí a činit i druhé šťastnými. Zkrátka, jsme vtaženi do života se vším všudy a užíváme si to.

Uvedu jednoduchý příklad: Kdyby se Karolína rozhodla zanechat své byť prestižní, ale velmi psychicky náročné práce a namísto toho by z lásky dělala cukrářku, protože to byl její dětský sen, a opravdu by ji tato práce bavila a těšila, dojímala by se nad vůní čerstvě upečeného pečiva, chutí větrníku, křehkostí makronek, jemností šlehačky, měla by až fyzickou radost, kdyby se jí povedl nový zákusek dle představ, a vůbec nejšťastnější by byla, kdyby zákazníkům chutnalo, přinese tím mnoho dobra nejen sobě, ale nejspíš všem, kteří by její zákusky ochutnali.

Kolik činností ale u sebe v životě děláme opravdu z lásky? A kolik ze strachu: Abychom neselhali? Abychom to zvládli? Abychom naplnili představy druhých? Abychom to opravdu zvládli? Abychom v něčem náhodou nebyli pozadu? Abychom nepohořeli?

Základní životní orientace

Strach i láska se úzce dotýkají naší existence. Podstaty našeho života. Způsobu, jakým žijeme. Irvin D. Yalom, slavný představitel existenciální psychoterapie, říká, že každý člověk by měl objevit svůj subjektivní svět. Dle něj každý svým způsobem prožíváme úzkost. Strach, který pramení z různých věcí.

Někdo se bojí opuštění a samoty. U někoho převládá strach ze smrti či stárnutí, a tak se snaží ze všech sil držet svůj mladistvý vzhled a životní tempo. Někdo postrádá hlubší smysl, a tak zaplňuje svůj život informacemi, aktivitami nebo třeba i závislostním chováním, aby přehlušil prázdnotu, kterou uvnitř cítí.

Pokud bereme strach jako součást našeho života, je zcela v pořádku se ptát:

• Máme my sami z něčeho strach?
• Cítíme, že děláme věci, ve kterých nám tak úplně příjemně není?
• K čemu nám chybí odvaha?
• Co bychom dělali, kdybychom strach neměli?
• Kdyby bylo v pořádku selhat?
• Co bychom dělali, kdyby nám nehrozilo odsouzení od ostatních či neúspěch?
• Jak bychom si počínali, kdyby záleželo jen na nás?

Možná teď přemýšlíte o své práci, o vztahu, výchově, o trávení volného času. Možná se vám vybavilo chování nebo aktivita, kterou už dlouho děláte a vlastně, kdyby záleženo jen a pouze na vás, už dávno byste to nedělali. Možná jsme nalomeni svým okolí: Asi bych měla v této práci zůstat. Jsem v ní dobrá, zabezpečím sebe i děti. Všichni říkají, že by byla hloupost opustit tak dobré místo. I když jsem z toho neuvěřitelně vyčerpaná. Ale to by bylo asi všude. Je to strach, nebo láska?

Karolína si prozatím ani nepřipouští myšlenku, že by mohla svůj život žít jinak. Strach je zatím silnější. Strach opustit svoji jistotu, kterou zná. Strach, že by nemusela být tak úspěšná jako doposud. Že by mohla selhat, zestárnout, žít sama. Strach, že nesplní očekávání. Podle ní je zatím vše v pořádku. I když na povrch začínají probublávat pocity, že tomu tak úplně není.

Americký psycholog Abraham Maslow říká, že každý z nás je orientován buď na růst, nebo na nedostatek. Orientace na nedostatek (musím zabrat víc, musím toto udělat, nebo nebudu dost dobrá/ý, musím se snažit, aby mě nevyhodili) pak může být příčinou vzniku neurózy.

Nechci, aby tento článek vyzníval tak, že pokud plníme přání ostatních, je to špatně. Je vcelku obvyklé, že jako děti naplňujeme představy rodičů o hodných a úspěšných dětech. Jen v případech, kdy už podobně jako Karolína začínáme cítit, že životní styl, který máme, nám není moc příjemný, cítíme divný tlak, shon, frustraci, nechuť, apatii nebo nespokojenost, je dobré se zastavit a ptát se: Nemám v sobě až příliš mnoho obav? Neorientuji se spíše na nedostatek? Necítím životní tíseň a úzkost či strach?

Najít vlastní cestu

Vykročit do neznáma a risknout to „po svém“, tak jak vyžaduje po svých klientech Irvin D. Yalom, je velký krok. Ale potřebný, pokud chceme žít spokojeně a autenticky, pokud chceme prožívat lásku k tomu, co a jak děláme. Jak pracujeme, jak trávíme volný čas, jak vychováváme svoje děti. Najít si svůj způsob žití, ve kterém my sami zhodnotíme, zda je to správně. Ne objektivně, ne z hlediska očekávání, ne protože se to tak patří. Zkrátka proto, že to takhle chceme mít my sami. Že je nám v tom příjemně. Že tohle je náš způsob života.

Láska dává lehkost, klid. Láska ve smyslu radosti, vřelosti a vztahovosti, tak jak o ní mluvil Erich Fromm, dává pocit sounáležitosti s ostatními. Je nám dobře v našem těle, je nám dobře v životě, který žijeme. Baví nás to, co děláme. Máme dobrý pocit z výsledku. Cítíme naplnění. Smysl. Cítíme radost z toho, co život přináší. Volnost našich rozhodnutí. Chuť objevovat a poznávat. Učit se, chybovat, zkoušet. Láska umožňuje prožívat vděčnost, blízkost, porozumění. Láska je vlídnost k sobě i k druhým.

Yalom říká, že každý z nás je jedinečný. Každý si potřebujeme najít vlastní cestu, vlastní způsob života. Vlastní lásku. Mnohdy se však stane, že okolí má neodolatelnou touhu nám stanovovat, co je správně. Někdy tak intenzivně, že si tyto požadavky zvnitřníme. Chceme to po sobě taky. Chceme se vmáčknout do představ, hodnocení a soudů ostatních. Třeba jen proto, že jsou pro nás důležité. Ale naše cesta to není.

Erich Fromm napsal, že umět být sám je podmínkou pro schopnost milovat. Přijmout se, mít se rád/a za to, jaký či jaká jsem. Respektovat své potřeby, přání, touhy, svoji povahu, temperament. Žít tak, abychom mohli pravdivě říci: „Já prostě miluji svůj život.“ A aby odpověď, proč děláme, co děláme, byla: „No prostě z lásky!“

Nemusí to tak být každou vteřinu. Nemusíme mít nepřetržitě pocit, že jsme zaplaveni pocity vděčnosti, štěstí a smysluplného naplnění. Ale pokud to chybí úplně, pokud nás ovládá spíše obava o budoucnost či strach z neúspěchu, možná je v našem životě až příliš mnoho strachu. Možná se jen vmačkáváme do rolí, do představ, které jsou sice obecně vzato správné, ale prostě nám nesedí.

A pokud to tak je, doporučuji se ptát:

• Jak bych žil/a, kdyby záleželo jen na mně?
• Změnil/a bych něco?
• Šlo by to udělat už teď?
• V čem se cítím dobře?
• S jakými lidmi, v jakých činnostech cítím, že je mi nejlépe?
• Jaké chování je mi vlastní, u kterého se cítím spokojeně?
• V jakých situacích je mi umožněno se chovat tak, jak je mi vlastní?
• Co podporuje „lásku“ v mém životě?

Všem čtenářům, kteří vydrželi číst či poslouchat až do konce, přeji, ať je v jejich životě co nejméně strachu. Ať je nahrazen láskou k ostatním i k sobě. Ať cítíte radost z toho, co život přináší, a vděčnost za každý prožitý den.