Dobrý den,
poprosila bych o radu, jak se zachovat, abych nemusela opustit partnera a zároveň se změnila situace v jeho rodině. Přítel má skoro 40 let, u rodičů je ale každý den a nevidí, jak je s ním manipulováno.
Jsme spolu téměř dva roky, já jsem se za ním přistěhovala do jiného města, kde ovšem není práce, a tak jsem nucena každý den dojíždět. Když jsem přemlouvala partnera o přestěhování, nejprve souhlasil, ale poté přišel s tím, že mu rodiče nedovolí prodat byt. Byt přítel „zdědil“ po babičce, ovšem napsaný je stále na jeho otce, a i když ho přítel za bezmála půl milionu zrekonstruoval, stále mu nepatří.
Rodiče mají barák kousek od jeho bytu a jelikož máme vetšího psa, přítel ho k rodičům vozí každý den na zahradu. U té příležitosti se doma nají, maminka mu podstrojí každý den, místo aby ho poslala domů ke své budoucí ženě. Neustále ho potřebují doma – kvůli pomoci se zahradou, garáží, každý den s něčím – a citově ho vydírají.
Lákají ho na to, že jednou zdědí barák, už to řekli snad stokrát. Rodiče jsou vitální, jistě tu budou nějakých třicet, možná i víc let – opravdu nevím, co bude přítel dělat v sedmdesáti se starým barákem, jenže on to nevidí. Nakonec ho stejně zdědí sestra nebo její děti.
Rodiče mluví do všeho, přítel je má rád a nevidí jejich manipulaci. Chtějí ho každý den doma, jakmile jeden den nepřijde, už mu vyčtou, že něco potřebovali a on tam nebyl.
Nechci o něj přijít, ale nevím, co si počít, aby otevřel oči a vzepřel se. Je přeci dospělý a máme mít svůj život, děti, lásku…
Markéta
Názor odborníka
Dobrý den, Markéto,
z vyznění vašeho mailu usuzuji, že už jste si udělala v celé situaci jasno a že na ni máte jasný názor. Pokusím se o jeho rekapitulaci:
-
Většinu prostoru ve vašem mailu dostávají přítelovi rodiče. Rodiče jsou příčina vašich problémů. Jsou to citoví vyděrači, kteří svého syna zneužívají, manipulují s ním přes sliby.
-
Pak jste tu vy – oběť celé situace, které partnerovi rodiče brání ve šťastném partnerském životě, v tom, mít s přítelem svůj život, děti, lásku,…
-
No a nakonec je tu přítel – o něm se nedovídám skoro nic, ale v podstatě z toho vychází jako poněkud prostoduchý dobrák a naivka, kterého je potřeba chránit pro jeho vlastní dobro před ním samým.
Ale skutečnost asi nebude tak černobílá, viďte.
A minimálně stejně zajímavé, jako to, co v mailu je, je i to, co tam není. A to, co mi tam chybí, je jakákoliv zmínka o vašem vztahu s přítelem, o nějakých (byť neúspěšných) pokusech celou situaci řešit s přítelem a také o jeho postoji k celé situaci.
Takové je alespoň vyznění vašeho dopisu. Je mi samozřejmě jasné, že celkový dojem z dopisu může být zkreslen snahou o stručné a výstižné popsání problému, ale i tak to mnohé vypovídá o tom, co vám připadá důležité a na co zaměřujete pozornost.
Možná se příliš soustředíte na přítelovy rodiče a na jejich vztah se synem. Tam totiž problém není, ale i kdyby byl, vás se to netýká – to je mezi partnerovými rodiči a ním.
Zaměřte se na váš vztah s přítelem a na formulování společné vize budoucnosti. Vy máte jasno v tom, co od vztahu chcete, ale víte také, jak to má váš přítel? Jak si on představuje svoji budoucnost? A jakou roli v ní má mít jeho partnerka a případně i jeho rodiče? A jsou vaše představy a potřeby slučitelné s těmi jeho? A dokážete se domluvit?
Umět dosáhnout konsensu je ve vašem případě nesmírně důležité. Více o tom píšu v článku Nebezpečné kompromisy. Při snaze o konsensus je na prvním místě ochota domluvit se, protože kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Bez ochoty obou stran domluvit se nejde dosáhnout žádné dohody. Dalším předpokladem je alespoň elementární schopnost naslouchat druhému. S ní jde ruku v ruce respekt – tedy ochota přijmout a pochopit odlišnost druhého. Také se ale neobejdeme bez špetky asertivity – tedy schopnosti uhájit si bez agrese právo na odlišnost svou.
Bohužel, v situacích, kdy se nám ve vztahu něčeho nedostává, přestáváme být schopni dialogu, protože jsme příliš zaujati sami sebou, svými problémy, svými nenaplněnými očekáváními, svými potřebami, než aby nás víc, než povrchně zajímal i ten druhý. Bez naslouchání není komunikace, bez komunikace není vztah.
Na vaší touze dát společně budování vztahu a směřování k rodině prioritu není nic špatného, ale to není ani na přítelově blízkém vztahu k rodičům. Potíž je jen v tom, že to v tuto chvíli nejde dohromady. Nevím, jestli se vám podaří řešení nalézt, ale vím jistě, že pokud si nebudete naslouchat, řešení nenajdete.
Zkuste tedy na změnu přístupu od „já“ k „my“ a zaměřte se především na to, naslouchat příteli s respektem. Tento první krok může vzejít od vás. Nejenže vám to patrně zlepší komunikaci, ale také to váš vztah prohloubí. S hloubkou ve vztahu mizí černobílé vidění a roste ochota si vyjít vstříc a s takovým nastavením se řešení jakéhokoliv problému hledá snáz.
Michal Mynář
Pomohl vám článek?
