Dobrý den,
mám spíš takový dotaz, než srdceryvný příběh… S ťukáním na dřevo si dovolím říct, že žiju velmi spokojený život mladé slečny. Daří se mi v práci, dařilo se mi ve škole, v závodním sportu, mám přátele a skvělé zázemí doma. Na mém životě bych tedy nic neměnila.
Dotaz se týká spíše mého přítele, se kterým jsem zatím poměrně krátce, navíc na dálku, ale kterého vidím jako mého celoživotního partnera. Zatím se vídáme 2–3× do měsíce, ale plánujeme se do roka sestěhovat. Náš vztah funguje v zásadě bez velkých potíží a karambolů, občas se na něm ale projeví přítelovo nižší sebevědomí.
Nejčastěji je to jeho špatnou náladou poté, co si z něj dělají v práci „hadr na podlahu“. Už v druhém zaměstnání (design, výroba nábytku) se opakují momenty, kdy jej šéf ponižuje a zneužívá – extrémní přesčasy atd. Uzavírá se pak do sebe a mě to zraňuje. Přítel si hledá sice jinou práci, ale já se trochu bojím, že to dopadne stejně. On sám si příliš nevěří a nechá sebou často „orat“.
Chtěla bych mu nějak pomoci. Vím, že je chytrý a šikovný, že má i na to, mít své vlastní studio. Oni mi ale nechce věřit, když mu to říkám. Vidí sám sebe úplně jinak a má pocit, že to říkám jen tak.
Můžu mu vůbec nějak pomoci, nebo se se svým nízkým sebevědomím musí vypořádat sám? Nechci předstírat, že je kdoví co, ani z něj nechci libového frajírka. Ale chtěla bych nějak přispět k tomu, aby už o sobě tolik nepochyboval a taky si někdy v práci i doma dupnul :-)
Předem moc děkuji za odpověď!
Jana
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za váš dotaz. Napadají mě k němu tyto myšlenky:
Jak problém vnímá partner?
Zprostředkovaně pomoci druhému člověku, pokud on sám svůj problém nevidí, nebo s ním nechce nic dělat, lze velmi obtížně. Daleko lepší samozřejmě je, pokud má motivaci něco se svou situací dělat. Pokud ji sám vnímá jako problém, pokud ji vidí stejně jako vy. Píšete “vidí sám sebe úplně jinak”. Ano, ale i problém, o kterém píšete, může on vidět úplně jinak. Napadají mě otázky jako:
-
Vnímá váš partner celý problém stejně jako vy? Vy jej popisujete jako “problém nízkého sebevědomí”. On jej může vnímat trochu odlišně. V psychologii samozřejmě platí, že způsob, jakým vnímáme své problémy (a jazyk, kterým o nich hovoříme), ovlivní i možnosti jejich řešení a náš postoj (ochotu) ke změně. Obě verze (vaše a parnterova) příběhu o partnerově “nízkému sebevědomí” tak mohou být odlišné. Důležitým krokem pro vás je pochopit (a přijmout) i tu jeho.
Zbavte se potřeby partnera předělávat
Nyní odbočím a půjdu cestou, kterou asi ode mě nečekáte a která pro vás možná bude trochu nepříjemná. (Nevím taky, jestli je to, o čem chci hovořit, zrovna váš případ. Pokud ne, omlouvám se, že jej sem zařazuji. Protože se však jedná o příspěvek do veřejné poradny, rád bych na následující fakt upozornil, protože je to rozhodně zásadní případ mnoha párů v podobné situaci – kdy jeden je nespokojen s chováním druhého.)
Co můžete určitě udělat pro sebe (a váš vztah), je ptát se, proč je pro vás tento partnerův problém “tak důležitý”. (A důležitý určitým způsobem bude, protože jste jej dokonce poslala k nám do poradny.) Tvrdíte, že žijete “velmi spokojený život”, a pouze partner “má problém”. Myslím si, že prvním krokem k reálnějšímu vidění situace je změnit i váš pohled na ni: Možná nejen partner, ale i vy máte problém. Důkazem toho je fakt, že o něm píšete…
Můžete se ptát:
-
Vnímáte problém nízkého sebevědomí partnera spíše “jeho” problém, nebo “váš” problém? Tedy: vadí to spíše jemu, nebo spíše vám? Vadí to vám oběma? Jak to ovlivňuje váš vztah (nemyslím partnerovo nízké sebevědomí, ale fakt, že vám/jemu/oběma to vadí)?
-
Vnímáte jako problém vašeho vztahu to, že partner je méně sebevědomý, než byste si představovala?
-
Jaké jsou vaše představy o partnerském vztahu? Jsou opřené hlavně o toleranci a plnou akceptaci osobnosti partnera, jaká je?
Zdá se mi totiž, že váš strach je nikoli ten, že si v současné práci nedokáže partner “dupnout”, ale že je to v tuto chvíli jeho vývoje jeho osobnostní vlastnost (která by se projevila i v další práci, jak píšete). Zapadá to do vašeho pojetí partnera? Může být váš partner takový? Dáváte mu na to právo? Akceptujte jeho slabiny?
Vím, že mnoho těchto otázek se může zdát nepříjemnými nebo až nesmyslnými. Ale věřte mi, že jejich upřímné zodpovězení (a případná změna vašeho postoje) je pro řešení dané situace a rozvoj vašeho vztahu stejně důležitá, jako změna partnerova chování samotného.
Prvním bodem k jakékoli změně je totiž akceptace. Pokud neakceptuji (dokud plně nepřijmu svůj problém, neodmítám jej, beru jej, jaký je), pokud nedokážu bez uhýbání a bez přílišného tlaku na “být někdo jiný” vydržet v současné situaci, potom se nezměním. Gestalt terapie to nazývá paradoxní teorií změny: Čím více se snažím o to, být někým jiným, tím více setrvávám ve své nehybné pozici: někoho, kdo se neustále snaží být jiný. To platí i v partnerském vztahu – čím více druhého akceptujete takového, jaký je, tím snáze se mění. Čím méně jej akceptujete, tím hůře se bude měnit. (Třeba právě proto, že plná akceptace druhým člověkem je obrovský zdroj sebevědomí… – a jsme u toho.)
Věčný koloběh nespokojenosti a změny
Je poměrně běžnou situací, že se nám na našem partnerovi něco nezamlouvá. Snažíme se to měnit. Snažíme se to měnit tak dlouho, dokud se nám to skutečně nepovede. A tehdy zjistíme, že se stala katastrofa: Partner se skutečně změnil, poslechl nás. A my (nebo on) zjišťujeme, že náš vztah už není, co býval dříve – PRÁVĚ PROTO, že se partner změnil. Začne nám to chybět, začneme být nespokojeni ještě více.
V konkrétních poradenských situacích jsme často svědky toho, že přichází do terapie jeden z partnerů se svým problémem (a je vlastně “vyslán” druhým partnerem, kterému tento problém vadí). Přichází například muž, který se nedokáže prosadit. Poté v terapii najde své sebevědomí a naučí se daleko více prosazovat. Ovšem přirozeně se začne více prosazovat i v původním partnerském vztahu, a jeho žena – která měla do té doby více dominantnější postavení – je tím zaskočena. Začne jí to vadit. “To jsem zrovna nemyslela, že se budeš více vymezovat vůči mým přáním” apod. A začíná nové kolo partnerské nespokojenosti.
Formou “příběhu o věčně nespokojeném partnerovi” bychom o tomto problému mohli vyprávět takto:
Žena je nespokojena a rozhodne se svého muže předělat. (Např. dominantnější ženě začne vadit, že se partner neprosazuje, a dominantněji je „posílá“ jej do terapie.) Když se jí to skutečně povede, udivena zjišťuje, že se partner změnil. Tedy i to, co vytvářelo podstatu jejich vztahu, se rovněž změnilo. Něco důležitého, co dříve vedlo k tomu, že se společně dali dohromady a co bylo v souladu s potřebami obou, zde najednou není (např. dominantnější žena, která je ráda, že je po jejím, a muž, který je rád, že o běžné starosti postaráno). Vztah najednou nefunguje („ty mi nebudeš poroučet“, „co si to dovoluješ“, „už nejsi, kdo jsi býval“, „už ten náš vztah není, co bývalo“ – Ano, není. Proč asi?). Vztah se rozpadá se a žena jde hledat dalšího muže. S někým se seznámí, a i když jí úplně nevyhovuje, řekne si: nevadí – trochu ho později předělám. Začíná nová nespokojenost, nová předělávka a příběh se opakuje. (S jedinou výjimkou: pokud si taková žena uvědomí, že partnera nepředělá, s čímž je nespokojena ještě více a PRÁVĚ PROTO se s ním rozejde.)
To je samozřejmě velké zjednodušení a humorná nadsázka, a úplně stejně to může platit v konkrétním vztahu i naopak: slova “žena” a “muž” můžeme prohodit. Každý z nás podobnou situaci někdy zažil, a myslím, že bychom se z ní měli poučit.
Co touto anekdotou chci říci: Nespoléhejte na to, že někdy někoho blízkého předěláte a rozhodně to nevyžadujte (ve svém chápání partnerského vztahu ani přímo po druhém/partnerovi) jako podmínku toho, že spolu můžete vzájemně fungovat nebo být spokojení. Hledejte někoho, s kým vám bude dobře a koho dokážete milovat i s jeho slabinami, charakterovými nedostatky a nedokonalostmi.
Tím nechci říci, že se člověk nemá ve vztahu měnit a druhému ve své vlastní změně vycházet vstříc – právě naopak. Vždy musíme myslet na druhého a jít mu svým chováním naproti. Vždy to ale musí být změna nebo rozhodnutí vnitřní, organické, nikoli změna vyžadovaná “tím druhým”.
Pokud se vám na partnerovi zamlouvá “všechno až na…”, zvažte, zda je to ten pravý partner, nebo zda jsou vaše očekávání reálná a dokážete přijímat druhého člověka i s jeho slabinami.
Pomoci nalézt druhému sebevědomí
Pokud chcete druhé osobě pomoci nalézt sebevědomí, můžete k tomu samozřejmě využívat různých prostředků:
-
Pochvala, skutečný obdiv nebo respekt k pracovním nebo jiným výsledkům, talentům, chování a všemu dalšímu, co si obdiv zaslouží.
-
Ve svém dopise píšete o “nedostatku sebevědomí”, ale to je až vyvozenou kategorií, která je podle vás “zodpovědná” za partnerovy menší schopnosti prosazení se, vymezení hranic, postavení se na odpor. Psychologicky však neexistuje takto jednoduchá příčina a následek. Tyto kategorie jsou v kruhu propojené: Schopnost postavit se na odpor (a třeba absolvování prostého technického kurzu asertivity či přečtení knihy o ni) může vést k posunu v chování vůči okolí (respektu, úspěchu v nastavení hranic), které následně zvýší sebevědomí dotyčného, takže další kroky k sebeprosazení a postavení se na odpor budou ještě snazší… Vše funguje ve vzájemné spirále. Co je příčina a co důsledek, je těžko říci. Proto můžete partnerovi doporučit i jakýkoli technický přístup, který ho takové dovednosti naučí (kurz komunikace, asertivity nebo produktivity, knihy o nich). I to může mít na jeho sebevědomí vliv.
-
Uvědomte si, že sebevědomí je vztahovou kategorií. Realizuje se většinou ve vztahu k: (druhému člověku, šéfovi, vlastnímu dílu, sama sobě). Dbejte tedy na to, aby váš partner měl dostatečné sebevědomí a možnosti prosazení a vymezení hranic i ve vašem vztahu. Bude‑li to umět (a bude to pro něj bezpečné) v jednom vztahu, snadněji to dokáže přenést i do jiných situací.
Přeji vám, ať se vám podaří váš partnerský vztah úspěšně budovat!
Dalibor Špok
