Dobrý den,
táhne se to už delší dobu a mám stále větší výčitky. Partnerova dcera je mi protivná. Partner mi vyčítá, že je to proto, že nesnáším její matku. To nepopírám, je to zlá a zákeřná žena, nicméně s jeho názorem nesouhlasím. Nevím, zda proto, že já to tak vážně nevnímám, nebo jde opravdu o dceru samotnou.
Je jí osm let. Do čtyř let byla jako každé jiné živé a pohodové dítě. Postupem času je z ní pouze do sebe zahleděná, nekomunikativní osoba. Nic ji nebaví, nic se jí nechce, z ničeho nemá radost. V dětském kolektivu se snaží být až panovačná, v širším rodinném kolektivu je zase ušlápnutá tak, že si jde sednout stranou.
Naši sousedé mají spoustu dětí, jí se za nimi ale taky nechce. Ostatní děti v rodině, sousedství i kamarádů s námi žádný problém nemají a rádi se s námi baví a hrají si. Ona vždy stojí stranou. Když se s ní snažím bavit, odpovídá nejčastěji „nevím“, a to téměř na vše, jako by se mě bála. Přitom rodina ji miluje – hlavně babička nešetří superlativy nad tím, jak je báječná.
Vím, že ji matka proti mě popouzí. Já jsem na ni nikdy nekřičela, netrestala ji. Jezdí k nám každý druhý víkend a zdá se, že je to utrpení pro všechny. Přítel je smutný z celé situace, ale sám je otrávený z jejího přístupu, kdy jí se naprosto nic nechce a je jako robot bez emocí. Já jsem už úplně zoufalá.
Snažila jsem se u nás najít něco, k čemu se u nás bude ráda vracet – starost o zvíře, pěstování kytek. Nic ji nebavilo déle než pět minut. Poraďte, jak žít a neprotivit si ji, když už mi protivná vlastně je…
Monika
Názor odborníka
Dobrý den, Moniko,
děkujeme za vaši důvěru, se kterou obracíte na naši poradnu. Máte výčitky z toho, že je vám protivná dcera vašeho přítele. Váš přítel si myslí, že důvodem jsou vaše negativní pocity vůči její matce, které pak přenášíte i na jeho dceru. Zdá se, že tuto variantu odmítáte. Spíše si myslíte, že problém je v jeho dceři samotné. Chápu vás. Jistě není snadné trávit poměrně hodně času s nafouknutou holkou, která se nesnaží, aby se cokoliv zlepšilo. Pokusím se trochu rozšířit váš pohled na problém.
Z neznámých důvodů se dcera přítele začala chovat divně. Dřív byla živá a pohodová. Najednou je uzavřená a protivná. Je to pro vás náročné. Přejete si, aby byla v rodině víc komunikovala, dokázala si hrát s ostatními dětmi, měla radost z toho, co ji nabízíte. Ono to ale nefunguje. Dál je uzavřená a protivná.
Když to zkrátím, snažíte se ji změnit. Veškeré její chování je komunikací. Říká vám toho o sobě hodně. Myslím si, že má problém, který řeší, ale s vámi o něm nemluví. Víte něco o jejím současném vnitřním světě? Co si myslíte, že se v ní děje? Třeba se to netýká jen vás – jaká jste vy, co pro ni s přítelem děláte/neděláte, co ji říká její matka, atd. Holčičky v tomto věku mají spoustu jiných problémů. Řeší například vztahy mezi kamarádkami, ve kterých se ne vždy daří jak by chtěly, protože se to teprve učí. Zažívají první zklamání ze ztráty důvěry, odmítnutí, pochybnosti o sobě. Možná proto se teď více prosazuje mezi dětmi. Zlobí se (na sebe/na ně), že ji to nejde, ale je z toho nešťastná. Další problémy se týkají kluků, o které se pomalu začínají zajímat, ale oni o ně zatím ne. Třeťáci toho mají navíc poměrně dost ve škole, chodí na kroužky, kde se opět dostávají do nových vztahů.
Zkrátka a dobře, její chování u vás o víkendu může být z velké části ovlivněno všemi těmito zdary a nezdary. Pokud i od vás nabývá dojmu, že nefunguje tak, jak by měla, uzavírá se, protože se vás opravdu bojí. Zkuste ji v tuto chvíli akceptovat takovou, jaká je. I když je protivná. Na rozdíl od rodiče, který s dítětem tráví každý den, máte daleko menší šanci, že se bude snažit vztah s vámi zlepšovat. Uzavře se a vy pak máte celý víkend smůlu.
Moniko, nevím jaké nároky si na sebe kladete. Vy dceru přítele nemusíte milovat. Bude stačit, když se pokusíte ji více naslouchat. Pokud se vám povede získat si její důvěru, věřím, že k vám bude otevřenější. Třeba vám pomůže si vzpomenout, jaká jste byla v tomto věku vy a jaké pocity jste zažívala. Vím, že to pro vás může být náročné. Vyžaduje to určitou energii a chuť jít s tímto dítětem do opravdového kontaktu. Ona se za stávajících podmínek sama od sebe empaticky vciťovat do vás dospělých nezačne.
Zkusila bych se pro jistotu přeci jenom zamyslet, zda vás nějaké negativní emoce neovlivňují (vůči matce a potažmo i vůči dceři, emoce vyplývající z představy jak vás vidí její matka, apod.). Třeba ne, pak je všechno v pořádku a vy můžete vše pozorovat s větším odstupem a klidem. Vaší velkou výhodou je, že jste již dospělá a máte tudíž, ve srovnání s dcerou přítele, daleko větší kapacitu se nad celou věcí podobně zamýšlet.
Přeji vám vše dobré.
Kamila Thiele
