Dobrý den.
Byla jsem po delší dobu hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. S přestávkami asi 4 roky. Hlavní problém je těžká deprese.
Je mi 26 let. Zatímco přátelé a vrstevníci mezitím studovali nebo si budovali kariéru, já jsem se bezcílně potloukala po nemocnicích s přáním nežít. Poslední hospitalizací, do které jsem se dostala pokusem o sebevraždu, jsem si ale uvědomila, že chci žít a že budu bojovat. Jsem už dva měsíce „venku“ a rozhodně to není lehké. Chodím pravidelně každý týden k psycholožce. Známe se už tři roky a věřím jí, problém ale je, že je ještě mladá, tudíž není moc zkušená. Tak stále pochybuji, jestli je to správná volba. Ale nesmím čekat od terapie ihned zázraky, že?
Chtěla bych se vrátit zpátky do školy, mám ale velké obavy, protože jsem prodělala elektrokonvulze a s kognitivními funkcemi mám dost problém a bojím se, že to nezvládnu a skončím zase v léčebně. Protože si připadám po konvulzích „hloupá“, udělala jsem si ve společnosti Mensa IQ test, kde mi vyšlo 128, není to nejhorší, ale já tomu nějak nevěřím.
Problém je, že si už vůbec nevěřím, cítím se méněcenná a stydím se za to, co se mi stalo, neustále se porovnávám s tím, co kdo dokázal a kde jsem já. Přála bych si vrátit čas, vymazat minulost, zapomenout. Nemůžu to prostě přijmout. Měla jsem dlouho i velké problémy s poruchou příjmu potravy, z anorexie jsem spadla do dlouholeté bulimie. Tak mám také problém s přijetím svého těla, ale už je to lepší, než bývalo.
Jak ale dál? Děkuji za případnou radu.
Bára
Názor odborníka
Milá a vážená slečno Báro,
mám pochopení pro vaše pocity a chcete‑li s nimi něco udělat, je nutné otočit kormidlem myšlenek, od kterých se tyto pocity odvíjejí. Přestaňte se dívat pořád dozadu, zvedněte svou vzácnou postavu, nasměrujte ji do koupelny, postavte se před zrcadlo a řekněte desetkrát nahlas: „Jsem šikovná holka!“
Že to nejde? Dobrá, v tom případě řekněte do zrcadla: „Dvakrát dvě je pět.“ Povedlo se? Jestli ne, tak ještě jednou. Teď už ano.
Tak vidíte, když můžete říkat takové pitomosti, můžete klidně říci taky něco pořádného!
Takže znovu: „Jsem šikovná holka!“ A to byste měla opakovat ráno, v poledne a večer. Pokaždé desetkrát.
Že mi nevěříte? Nemusíte. Vy totiž nevěříte ani sama sobě a proto ani nikomu dalšímu.
Vy nemáte důvěru ani k exaktnímu výsledku IQ. Na to máte dost sil, POZOR! TAKY DOST SEBEDŮVĚRY, máte jí dost i na to, abyste pochybovala o odbornících (včetně psycholožky, která se vám zdá moc mladá). Bacha, máte sílu, jen ji obracíte blbým směrem.
Jsem starý (alespoň to říkají) psychiatr a dovolil bych si jako takový pochybovat o diagnóze čisté deprese. Řekl bych, že máte spíš problémy se svou osobností a s tím, jak se zařadit do světa mezi ostatní. A znovu: Na to, abyste si šla „svou vlastní cestou“ a odmítala se přizpůsobit, máte sil až až. Když pak narážíte, naříkáte. Dejte také trochu na zpětnou vazbu, kterou dostáváte z okolí.
Když se budete pořád dívat dozadu, budete cestou stále narážet. Otočte svůj pohled dopředu! Přestaňte pochybovat. Chronické neúspěchy jsou jen realizované pochybnosti. A co jsou pochybnosti? Maximálně agresivní forma lenosti.
„Já bych tam šla, ale co když…“ Co je to jiného, než lenost? Překonejte ji a pusťte se směrem dopředu.
Máte na pomoc psycholožku, nepochybně (dva měsíce po propuštění) máte ambulantního psychiatra. Snad máte ještě někoho ve svém světě, kdo s vámi zůstal. A když ne, hledejte ho nebo ji. Jděte mezi lidi. Začněte na něčem smysluplném pracovat a přestaňte pořád hledat důvody, ale víc záminky, proč to nejde.
Využívejte celý web.
PředplatnéA teď, když se necítíte dobře, protože číst o sobě takové věci, není milé, hrdě vstaňte a řekněte: „Víš co, Honzáku, trhni si nohou! Já jsem šikovná holka a já to zvládnu!“
A já vám budu fandit.
Radkin Honzák
