Dobrý den,
je mi 19 let. Do 5 let jsem žila s mamkou a babičkou, poté jsme se přestěhovaly k mamčinu manželovi. Žila jsem v tom, že je to můj otec. Naše vztahy byly hrozné. Z dětství si toho moc krásného nepamatuji, vybavují se mi jen nehezké vzpomínky.
V 9 letech jsem se ve škole od spolužaček dozvěděla, že mám jiného otce. Bylo hrozné vědět, že je někde někdo, kdo mne má rád a já ho neznám. Mamka se o tom nechtěla bavit. V té době jsem poprvé spolykala nějaké prášky.
Ve 14 letech se mi ho podařilo najít, jen díky tomu, že jeho další dcera chodila se mnou do školy. Začali jsme se navštěvovat, volat si. Když na to doma přišli, bylo peklo, ale pořád jsem věděla, že tam je.
V 17 letech mi najednou přišla zpráva od jeho sestry, kterou jsem neznala, že se táta oběsil. V ten den se mi sesypal svět. Chtěla jsem jít za ním, tady už není nic, co by mne tu drželo, mám v sobě hrozné prázdno. Spolykala jsem prášky, ale ne dostatečné množství. Jen jsem byla dva dny malátná. Pořád si je doma schraňuju, když mi nějaký doktor něco předepíše – to, co mi zbude, si schovám.
V 18 letech mne odvezla sanitka se spasmofilní tetanií. Psycholog mi ale moc nepomohl. Chtěl mluvit o dětství, a to je pro mne moc citlivé téma.
Mám strach z každého dne. Pořád myslím na to, jak to taťka mohl udělat a proč mne tu nechal. Jestli není jednodušší odejít. Jestli bych někomu chyběla tak, jako mně chybí táta.
Prosím vás o radu. Jak jít dál? Děkuji.
Denisa
Názor odborníka
Dobrý den, Deniso.
ptáte se, jak jít dál při tom, když cítíte smutek, opuštěnost, bezvýchodnost, nejistotu a strach a možná i křivdu a hněv – jak mohl otec spáchat sebevraždu a nechat vás tady.
Píšete, že je vám nyní 19 let, to pro mne znamená, že jsou to dva roky, co se potýkáte s těmito pocity sama, objevují se i tělesné symptomy (v 18 letech se objevila spasmofilní tetanie) a psycholog šel sice dobrým směrem k jádru věci, ale na vás příliš rychle a to vám nepomohlo. Uvažujete o odchodu z tohoto světa, táhne vás to „jít za otcem“. Shromažďujete léky, plánujete sebevražedný pokus. Přitom se objevuje otázka, jestli byste někomu chyběla – je tu někdo, komu byste měla a snad i chtěla chybět. To ukazuje také na to, že vaše případné sebevražedné jednání by mělo ráz tzv. volání o pomoc – všimněte si mě, chyběla bych vám – a bylo by zprávou pro vaše blízké a důležité lidi. Oceňuji, že jste napsala, stojíte na křižovatce a potřebujete podporu, abyste se mohla rozhodnout pro život.
V dopise jste se zaměřila na vykreslení psychické situace. Chci vám napsat, že vám vaše pocity věřím a že není snadné se od dětství vypořádávat s takovými životními těžkostmi, které popisujete. To svědčí o vaší vnitřní síle a schopnostech.
Běží mi hlavou, že jste mladá a máte velkou šanci žít dobrý život, pokud se s těmito pocity vypořádáte, ale na druhou stranu mám i obavu, že byste tato slova nyní považovala za klišé. Také jsem v dopise registrovala zmínky, které poukazují na to, že s rodinou tvořenou matkou a jejím manželem se vám nedaří dobře. Ptala bych se na více konkrétních věcí, které by mohly pomoci „ušít vám radu na míru“. Kde a s kým bydlíte? Studujete/pracujete? Jaká je vaše finanční situace? Odkud jste? Léčíte se na psychiatrii, berete léky? Kolik máte přátel a jsou někde jiní příbuzní, na které byste se mohla spolehnout, kteří by pomohli? Máte partnera, má alespoň on fungující rodinu, která vás dobře přijala? V tuto chvíli nemohu napsat konkrétnější rady, ale jen doporučení obecného rázu.
Diagnosticky se u vás jedná pravděpodobně o depresivní stav nasedající na psychotrauma a stres ze ztráty blízké osoby po sebevraždě otce, také ale není vyloučeno, že otec trpěl depresemi a u vás může hrát roli i genetika. Ve vaší osobní historii je nejméně jeden sebevražedný pokus a nyní uvažujete o sebevraždě dlouhodobě. Z těchto důvodů bych doporučila psychiatra a léčbu antidepresivy. Ve vašem případě ale platí dvojnásob, že antidepresiva jsou podporou pro psychoterapii a ne řešením stavu.
Při hledání psychoterapie máte samozřejmě více možností, kterou terapii zvolit, na prvním místě u vás bude, abyste měla k terapeutovi důvěru a mohla s ním mluvit např. i o tempu, jakým chcete v terapii jít, aby byla terapie pro vás přínosná a bezpečná. Všichni terapeuti budou potřebovat základní informaci o vašem dětství, to předesílám, ale rozsah informace je plně na vás a je důležité, abyste věděla, že si za tím můžete stát.
Hodně jsem při čtení vašeho dopisu vnímala téma dobrého místa – kde je pro mě dobré místo, na bydlení, na život, místo ve společnosti, je vůbec tento život na této planetě pro mě dobré místo, nebo je lepší jít za otcem… a také téma tzv. mezer v rolích, nebo rodičovských nedovedností. V dobrém uspořádání jsou to právě rodiče, v jejichž náruči a srdcích máme dobré místo, kde jsme vítáni s láskou ve své úplnosti se všemi potřebami. Do života pak vstupujeme se zážitkem, že pro nás je možné mít dobré místo a pak jsme schopni jej vytvářet pro sebe i pro druhé. Tématem místa a mezer v rodičovských rolích se zabývají terapeuti speciálně vyškolení v PBSP – Pesso Boyden System psychomotor, jejich adresář můžete najít na www.pbsp.cz.
Pokud byste se v terapii nechtěla zabývat svým dětstvím (nebo alespoň ne hned), je určitě na místě strukturovaná kognitivně behaviorální psychoterapie (KBT), která vás může naučit postupy, jak pracovat se svými pocity, zklidňovat se a motivovat, s tím, že řešení příčin a kořenů problému přijde na řadu později.
A pokud by vaši rodiče, tedy matka a její partner alespoň trochu souhlasili a byli ochotní jít s vámi do terapie rodinné, určitě by také přinesla svoje ovoce.
Psychoterapii rozhodně doporučuji, konkrétní forma a směr je na vás, samozřejmě záleží také na dostupnosti podle bydliště a financí. Pokud byste byla v Praze, je možné se v případě finanční nouze obrátit například na Sociální kliniku (www.socialniklinika.cz), která zprostředkovává psychoterapii lidem s nedostatečnými finančními prostředky a sama funguje z příspěvků dárců.
Využívejte celý web.
PředplatnéPosunu se ke třetímu bodu, který mě u čtení vašeho dopisu napadal, a tím je sociální pomoc. Jste plnoletá, vaši rodinu popisujete velmi stručně a v náznacích, ale je cítit, že jste na dost věcí sama. Můžete využít také sociálních služeb od sociálního poradenství až po sociální bydlení, například v některém z Domů na půli cesty. Katalog sociálních služeb podle bydliště najdete na www.helpnet.cz nebo na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí www.iregistr.mpsv.cz .
Přeji vám, abyste s řešením situace neváhala, vyhledala pro sebe veškerou možnou podporu a maximálně ji využila.
Alena Večeřová Procházková
