Dobrý den,
v mládí jsem ztratil svoji těhotnou snoubenku. Od té doby (7 let) jsem prošel fází, kdy jsem si říkal, že jsem jen špatně odhadl hloubku mých citů k ní a myslel na pořekadlo „první láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho čísla“.
Ve svých dalších vztazích jsem však zjistil, že se nevyrovnají v hloubce tomu prvnímu a bylo jedno, jestli jsem se snažil nebo ne. Časem jsem si uvědomil, že se nadále nedokážu k ničemu vázat a i moje emoční prožívání je trvale značně utlumené. Už jsem o své ztrátě mluvil s přáteli, ale nemůžu říct, že by to nějak pomohlo…
Na poradě u psychologa (týkalo se testu předpokladů) jsem ve zbylém čase dostal za úkol nakreslit sám sebe a zjistil jsem, že nedokážu svému obrazu nakreslit obličej.
Zajímalo by mě, jestli je nějaká cesta k návratu ke svému starému já a byl bych rád, kdybyste mohl/a popsat, co je cílem a vyhodnocením úkolu „nakresli sám sebe“ a jestli (a jak) s mojí situací souvisí.
Děkuji za radu a vysvětlení.
Cthulhu
Názor odborníka
Dobrý den,
při čtení vašich řádků mne zaujalo vyobrazení vztahu jako „vazby“ či „závazku“ a prolétlo mi hlavou, jak je někdy snadné ztratit blízkého člověka, a jak komplikované oproti tomu může být opravdu ukončit vztah, citové „pouto“, které nás k dotyčnému stále váže.
Jste‑li stále citově navázán k bývalé snoubence, vázat se ke komukoliv dalšímu je o to komplikovanější. Důležitým aspektem bude asi i závazek v podobě snoubenčina těhotenství. Nepíšete, jakým způsobem jste tehdy snoubenku ztratil, ale u výrazu „ztratil jsem“ mám hypotézu vetšího pocitu zodpovědnosti (tedy i pocitů viny), než kdybyste napsal třeba „přišel jsem o“.
Je‑li má domněnka správná, právě pocity viny mohou být velmi svazující. Díky pocitům viny a sebeobviňování můžeme často sklouzávat k nikam nevedoucím úvahám o tom, kde bychom byli, kdybychom tehdy jednali jinak, než jsme jednali. A za tyto domnělé životní chyby se pak můžeme trestat. Třeba i tím, že si expartnerku postavíme na pomyslný piedestal v nadživotní velikosti a po zbytek života se znovu a znovu zklamáváme ve vztazích s partnerkami, které jí (na podstavci) nesahají ani po kotníky. Abychom dokázali odvrátit tvář a dívat se opět dopředu, je třeba zpracovat dávné, někdy dokonce v každodenní realitě i obtížně uvědomované, pocity viny. A k tomu je dobré využít služeb psychoterapeuta.
Co se týče vašeho druhého dotazu směřujícímu k uchopení kresebné diagnostické techniky – nerad bych se pouštěl do hypotetizování, kam testem váš psycholog směřoval, tedy k cílům a vyhodnocení, na které se ptáte. Lépe by vám na takovou otázku asi odpověděl on sám. Obecně se přikláním k názoru, že takové kresebné techniky slouží především jako podklad pro následný diagnostický či terapeutický rozhovor. Poslouží tedy spíše jako podnět, anebo doplněk komplexního vyšetření.
Držím vám palce a přeji příjemné jarní dny.
S pozdravem,
Vojtěch Lebduška
