Dobrý den, pozoruji u sebe, že mám problém v komunikaci se svými dospělými dcerami. Pokusím se popsat příklad.
Poslední je z této neděle, kdy dcera nahlas komentovala rozhodnutí svého manžela a dcer, že pojedou odpoledne do kina. Dcera s tím nesouhlasila. Opakovala to během rozhovoru několikrát, tak jsem ji chtěla (asi nešikovně) podpořit a řekla jsem jí, ať s nimi tedy nejede. Ohradila se a řekla mi, že si to vyřeší sama.
Nejsem schopna na tyto negativní reakce odpovídat ani jinak reagovat. Popravdě nevím, jak. Po chvíli jsem využila první možné chvíle a odjeli jsme domů. Podobné to je i s druhou dcerou.
V momentě, kdy v jejich hlase i mimice zahlédnu netrpělivost, odmítnutí a podobně, nejsem schopna reagovat a odnáším si z komunikace hodně nepříjemný pocit, který přetrvává i několik dní. Při další komunikaci si připadám taková ostražitá a neupřímná. Je mi to celé hodně nepříjemné.
Byla bych velmi ráda za radu, jak toto zvládat, co ve své komunikaci změnit a vůbec jak celkově k těmto situacím přistupovat. Zůstává vždy ve mně taková pachuť odmítnutí, nejistota, jak dál.
Alena , 63 let
Názor odborníka
Dobrý den, paní Aleno,
i když rozumím Vašemu rozladění plynoucímu z komunikace s dcerami, je těžké jednoduše odpovědět, protože neznám bližší kontext vztahů ve vaší rodině. Takže budu odpovídat velmi obecně.
Každý společenský systém (a rodina je takový malý systém) má zaběhlé způsoby komunikace. Ty se časem upevňují a někdy jedou setrvačně i ve chvílích, kdy podmínky, za kterých vznikaly, již neplatí. Je otázkou, nakolik je vymezování v chování dcer nepřiměřené a nakolik je v pořádku. Co se vám subjektivně může zdát jako nepříjemná reakce, může z jiného úhlu vypadat jako zcela legitimní vymezení hranic, u kterých dcery cítí, že je potřebují striktně držet. V souvislosti s tím by mě zajímalo, jaká je ve vaší rodině kultura respektu vůči hranicím jednotlivých rodinných celků.
Respektování hranic
Zdá se mi, že dcera si chce uchránit hranice své rodiny (myšleno rodiny, kterou se svým partnerem založila sama) a nestojí o jakékoli vměšování. Dokázala byste si vzpomenout na období, kdy jste vy sama založila rodinu? Byla jste jen ráda za rady a doporučení rodičů, jejich podporu, nebo jste někdy také mívala pocit, že je toho už příliš? Vím, je to možná jiná situace, ale v případě, že by se vám v paměti podařilo nalézt přiléhavé příklady ze svého života, mohlo by vám to snad pomoc pochopit i dcery.
Jako možnost se nabízí též vyjádřit své pocity nahlas. Myslíte, že by šlo říct něco ve smyslu (a dosaďte si prosím svá slova i pocity, toto je skutečně jen příklad) „chtěla jsem tě podpořit a ne se plést do tvé rodiny. Tvoji reakci vnímám jako zbytečně útočnou a je mi to líto. Bylo by pro mě příjemnější, kdybys mi sdělila, že nechceš mou pomoc, jinak, protože já dopředu nepoznám, čím tě podráždím.“ Možná, že podobné vyřčení pro vás není možné, a není to špatně. Máte své hranice, které je třeba respektovat. Ale jde o možnost, kterou doporučuji zvážit.
Vyjádříte‑li své pocity a domněnky, dáte tím druhému příležitost, aby pochopil vaše prožívání a porovnal vaše zamýšlené záměry s vlastní fantazií o tom, čeho svými slovy nebo činy chcete docílit. Zároveň tím zmenšujete škodlivý účinek „usazování“ neverbalizovaných pocitů a křivd. Zkuste se přitom vyvarovat výčitek – ty nikdy nikam nevedou, protože u druhého člověka automaticky často vzbuzují pocit, že se musí bránit, což zavírá cestu konstruktivnímu rozhovoru.
Možné širší souvislosti
Využívejte celý web.
PředplatnéJak snášíte podobné chování u jiných lidí? Jinými slovy – ptám se na to, zda frustrace, kterou prožíváte, nemůže plynout částečně z vaší osobnosti. Stejně tak je možné, že naopak dcery jsou přehnaně reaktivní a na vaše dobře přednesená a navržená doporučení reagují nepatřičně. Samozřejmě může se jednat o kombinaci všech těchto věcí.
Aby to nebylo tak jednoduché, kdybych měl možnost s vámi mluvit osobně, ptal bych se na to, co víte o životě svých dcer. Jsou šťastné ve svých vztazích, v práci, v mateřství apod.? V tom, jak jsme naladěni a jak reagujeme na lidi kolem, hraje roli celkové emoční rozpoložení, které se hodně zakládá na pocitu spokojenosti. Reakce dcer nemusí být podmíněny jen jejich zkušeností s rodinnou komunikací, ale také emoční rozladou plynoucí ze současného života. To znamená, že podráždění nemusí patřit vám, ale „světu“, na který se zlobí, celkově. Podobné lze říct i o vaší citlivosti.
Je to trochu zmatek, vím, ale jednoduchá odpověď neexistuje a ve vašem vztahu s dcerami je příliš mnoho neznámých, než aby se dalo krátce a jasně odpovědět. Proto mou odpověď berte prosím spíš jako takový jistě nekompletní souhrn toho, co by stálo za to zvážit.
