Celý svůj život mám strach z duševních nemocí. Žil jsem přes deset let s partnerkou a ta mi řekla, že mívám deprese. Já na sobě nic kromě nekomfortu a nejistoty či strachu nezpozoroval. Míval jsem občas výbuchy vzteku, mluvil sprostě a občas práskl s dveřmi. Neuměl jsem řešit konflikty, abych od nich buď neutekl, nebo nebouchl.
Vše bylo mou velkou vnitřní nejistotou. Strachem ze selhání v nějakém virtuálním testu. Stejně tak interakce s lidmi mi občas přijde pouze jako test, ve kterém si nevím rady. Jindy mám zase pocit, že vše plyne krásně a jako na drátkách a že se mi daří, na co sáhnu. Pak se mi stane, že se neuhlídám a fyzicky nebo psychicky se přestřelím a jsem v pochybnostech o sobě samém nanovo.
Mám obavu, jestli se opravdu nejedná o nějakou poruchu. Vyrůstal jsem v prostředí alkoholiků. Otec přijel domů, jenom když byl opilý, aby nás všechny poplival a zmlátil, a matka se opila, když se otec neukázal, aby nás pak ničila ona sama. Ve spánku nám vysypávala odpadky do postele a jiné podobné věci.
Dokonce mi jednou, když jsem hystericky křičel, ať už mne netrápí, podala nůž, ať už ji „neseru“. Když jsem se pak demonstrativně pořezal, tak mi nadávala do magorů a psychopatů. Jednoho dne mne tak psychicky vydeptala, že jsem se šel demonstrativně oběsit, a kdyby nedošla ve správnou chvíli, už bych tu nebyl.
Míval jsem problémy se vztekem, ty už se mi daří nějak zvládnout. Chodím dva roky na terapii na vztek zaměřenou. Můj vztah to ovlivnilo natolik, že partnerka odešla. Řekla mi, že jsem úžasný, ale některé mé reakce jsou za čárou. Neuvědomoval jsem si, že občas mluvím jako moji rodiče (sprostě, i když ne na ni), a přes veškerou lásku jsem jí ubližoval.
Žiju ve strachu, ze nejsem normální. Jsem „mimo“? Budu nevědomky ubližovat těm, kteří mě milují, po zbytek mého života? Nebo se nějakým způsobem dá naučit nové chování, nové reakce?
Bandrs, 33 let
Názor odborníka
Bandrsi,
musím se přiznat, že mám po přečtení vašeho dopisu v hlavě víc otázek než odpovědí. Nejspíš to tak nějak bude vypadat i ve vaší mysli, říkám si – tak trochu nepořádek a k němu bezmoc, co s tím vším. A přestože pochybnosti a otázky bývají občas přínosnější než jednoznačné odpovědi a návody, představuji si, že vy víc než další otázky potřebujete jasný pohled, radu a ujištění.
Pokud je něco, o čem vás mohu ujistit, je to toto: Každý život se dá prožít smysluplně. Každý člověk, každá povaha má možnosti, jak žít a vycházet s druhými. Vždy je na světě alespoň několik lidí, pro něž jsme právě my těmi správnými partnery, přáteli nebo kamarády. A pro každého existuje životní styl a způsob zapojení se do lidské sítě, který odpovídá jeho nátuře, jeho schopnosti navazovat a udržovat vztahy a – vaše slova – neubližovat.
A nakonec, kdyby nic nefungovalo, stále si lze zvolit život bez partnerského vztahu, pokud by takový byl nejpřirozenějším výsledkem zkušenosti s lidmi a sebou samým. A dokonce i takový život, pokud je naší svobodnou volbou, se dá prožít spokojeně, plně, pestře a neosaměle.
Píšete, že jste na sobě kromě strachu, nejistoty a nekomfortu nic nepozoroval, zároveň uvažujete o depresi a máte „celý život strach z duševních nemocí“. Zmiňujete desetiletý partnerský vztah (to je hodně! takovou zkušenost nemá zas tolik lidí vašeho věku, jistě to o něčem svědčí) a občasné výbuchy vzteku – to máte na mysli, když píšete o chvílích, kdy „se psychicky nebo fyzicky přestřelíte“? Býváte i fyzicky agresivní? I vůči lidem, nebo jen k neživým předmětům? Na druhou stranu se už dva roky snažíte proti výbuchům vzteku bojovat ve spolupráci s psychoterapeutem… A co myslíte „virtuálním testem“? Cítíte obavu, že selžete/selháváte v očích druhých, že musíte dokazovat svou hodnotu před světem?
A spoustu dalších otázek bych vám potřebovala položit. Ale ještě víc cítím potřebu vyjádřit vám obdiv, že na sobě pracujete, že se nespokojíte s vědomím těžce traumatického dětství, s faktem, že jste nedostal do života zdravý základ k budování pocitu vlastní hodnoty, emoční stability, důvěry v sebe a v lidi kolem vás.
S tím vším se totiž dá vždy hnout, pokud má člověk motivaci. A tou může být touha po harmonickém partnerském a rodinném životě nebo třeba uspokojivé zaměstnání. Nebo „jen“ vlastní vnitřní harmonie. „Jen“ v uvozovkách, protože to je snad nejvíc, čeho lze dosáhnout a co se pak odráží ve vztazích k druhým.
To dobré, co je a co může být
Milý Bandrsi, pokud to jen trochu jde, netrapte se tím, co – zatím – není! Prožívejte plně to dobré, co je, ať už je to jakkoliv nenápadné a běžné, ať už je to kamarádský soused nebo milá o generaci starší kolegyně či možnost navštěvovat terapeuta (co rozšířit psychoterapii i mimo problém vzteku?).
Odstraňte vše, co ruší váš růst směrem k vašim cílům, ať je to i občasná konzumace alkoholu nebo nezdravé vztahy. A otevřete se zdravému novému – od dobrých zkušeností a dobrých vlastních činů přes dobré knihy až po dobré lidi.
Je vám třiatřicet, a pokud budete žít sto let, jste teprve ve třetině svého života. Zlého už bylo dost, teď je načase zažít si dobrou stránku lidské zkušenosti – jen nelpět na jedné konkrétní představě, jak ta vaše konkrétní zkušenost má vypadat.
Využívejte celý web.
PředplatnéAž na jednu věc, velmi konkrétní a bezpodmínečně platnou, kterou vám ale, soudě podle vašich řádků, nemusím vysvětlovat: Lidem se neubližuje. A jakmile zjistíme, že to děláme, je potřeba se zastavit a začít se změnou. Ale to vy už jste začal dělat nejpozději před dvěma lety.
Zda s takovou nebo onakou diagnózou nebo bez ní, na tom, myslím, až tak nesejde. Jeden člověk může splňovat kritéria diagnózy emočně nestabilní osobnosti s impulzivitou a přitom mít díky jiným svým kladům a toleranci a lásce svých blízkých harmonickou rodinu, a jiný člověk, plně psychicky zdravý, může rozvrátit všechny své vztahy poté, co se stane závislým na návykových látkách nebo třeba workoholikem, závislým na své práci.
Přeji vám trpělivost, spokojenost i tu trochu štěstí, bez kterého to vše nejde, a další úspěchy v psychoterapeutickém procesu!
AP
